Olga Lázoková, ZŠ Slovácká, Břeclav

Poprvé na zahraniční konferenci a v oblasti, kde se cítím být začátečník. S jasným plánem dovolit si být svobodná ve výběru příspěvků a workshopů, kterých se zúčastním i ve způsobu trávení volných chvil.  Neřídit se tím, co bych měla, jak bych měla, ale spíše objevovat sama sebe a bohatost toho, co mi tato příležitost nabídne. Pročíst si anotace a jak mě něco zaujme, podvolit se tomu. Ač nezkušená v angličtině, řídila jsem se heslem Lucie Hornové „směle do toho“ a oplatilo se. Byl to skvělý čas. Příspěvky P. Robera a F. Ferrariho (při kterém jsem jako mnozí jiní v plně obsazeném sále ani nedutala, abych zachytila každé slovo z jeho fascinujícího způsobu přemýšlení nad tím, co se vlastně děje v procesu terapie, aniž bych měla jakoukoli šanci něco z toho pochopit), budou navždy patřit k fondu mých klenotů posbíraných během let získávání zkušeností v terapeutické oblasti. Tak trochu jsem se vrátila v čase a zase jako za dob svých studií jsem se nechala okouzlit lidmi, kteří se věnují práci se sny nebo podnikají odvážné kroky kupředu, třeba ve vytváření mostů mezi terapeutickou péčí a právním systémem. Ujasnila jsem si, jak důležitá je pro mě práce v týmu a přemýšlela jsem nad tím, kam se zase posunout v tom našem českém školství, na té naší škole, v tom našem malém vesmíru mezi dětmi, jejich rodinami, učiteli, kolegy, odborníky. Velmi cenné pro mě bylo společné setkávání se a mluvení o tom, co jsme si zažili v rámci české skupiny – díky, Honzo, byl jsi pro mě ten, který nejvíc pečoval o tento obohacující dialog.

Tereza Komárková, rodinná terapeutka, Amalthea, z.s.

Na konci srpna jsme se s kolegyní Gabrielou Pavlíkovou zúčastnily konference rodinné terapie v Lyonu. Na takovou výpravu jsme obě vyrazily poprvé, shodou okolností se tato konference stala výchozím bodem také pro náš mezinárodní projekt, který v naší organizaci realizujeme. Organizace Amalthea, kterou jsme ve Francii zastupovaly, pracuje již více než 25 let s ohroženými rodinami a dětmi, s kolegyní se zaměřujeme na rodinnou a systemickou terapii v terénu, ve školním prostředí, nebo v sociálně vyloučených lokalitách. Na jaře jsme získali tříletý projekt v rámci programu Erasmus. Ten nám umožní jezdit "na zkušenou" v rámci Evropy a konference v Lyonu byla tedy pro nás ideálním „startovacím“ bodem projektu.

Cílem naší mise bylo získat aktuální přehled o evropských trendech, tématech a inovacích relevantních pro rodinnou terapii v komunitě, identifikovat inspirativní příklady postupů, které by bylo možné adaptovat pro práci s rodinami v rizikovém prostředí a samozřejmě také navázat odborné kontakty, které by nám umožnili domluvit se na dalších návštěvách, vzdělávání  a spolupráci v evropském rozměru. .

Obě jsme byly velmi příjemně překvapeny vstřícnou atmosférou, podporou kolegů i kvalitou přednesených příspěvků. Účastnily jsme se zhruba 25 workshopů a prezentací, které kladly důraz na přímou praktickou aplikaci, nikoli pouhé teoretické úvahy. Obzvláště nás oslovily přístupy k práci s mladými, nemotivovanými klienty, práce s rodinami (MFT), prezentace výsledků výzkumů či studií. Během Lyonu jsme navázaly cenné kontakty s kolegy z jiných zemí. Na druhou stranu i přes mnoho inspirativních momentů nás zklamalo, že některá vysoce aktuální témata jako třeba digitalizace, nebo nástup umělé inteligence a její využití v psychoterapii, bylo často prezentováno (a diskutováno) spíše jako nebezpečí, nikoli jako příležitost pro adaptaci do terapeutických postupů. Postrádaly jsme hlas a  perspektivu na to, jak digitalizace, sociální média či nové technologie ovlivňují rodinné vztahy. Pro nás jako rodinné terapeutky, které pracují v terénu a s mladými lidmi (pro které již není online a offline svět, ale jedná se o jeden integrovaný svět) ve velmi těžkých životních situacích, je zásadní být otevřené i netradičním formám zapojení....a věříme, že to jde i bez ztráty terapeutických hodnot.

Konference v Lyonu představovala skvělý začátek naší tříleté evropské cesty. Přednášky, workshopy, kontakty i akademická reflexe jsou hodnotným základem. Ale i bez ohledu na naše očekávání a spojitost s Erasmem, bychom každému doporučovali počítat s dalším termínem této konference a udělat si čas. Zastavit se, sdílet, přemýšlet a být součástí. 

Klára Kolátorová, psychoterapeutka v soukromé praxi, Kladno

Chci rychle sepsat své dojmy z evropské konference rodinné terapie v Lyonu než zapadnou v šedi dní. Hm, byla to doopravdy výživná akce po všech stránkách, umístěním, množstvím lidí (1600 účastníků), z jakých všech zemí celého světa se sjeli, bohatostí témat a diskuzemi. Kvalitně podráždila mé diskuzní chuťové pohárky prahnoucí po prohlížení si věcí z různých úhlů pohledu. Diskuze vedené s kolegy z Čech nebo při náhodných setkání v rámci konference byly zajímavé svou počáteční snahou o sounáležitost a naprosté vyladění ve všem, co bylo řečeno v úvodních přednáškách, což mě znepokojilo. Ovšem dařilo se vyjádřením mého kritického uvažování o řečeném otevřít prostor pro různé pohledy kolegů, se kterými jsem hovořila, a to mě naplnilo nadějí, že se z členů systemické psychoterapeutické komunity nestávají ovce bez vlastního názoru.  Tuto naději dobře živila též zajímavá, a i třeba lehce kontroverzní témata od aktivizmu psychoterapeutů, pohledy na účinnost terapie z pohledu výzkumu a otevřenost psychoterapeutické komunity se mu podrobovat, sexualita v rodinné terapii a mnoho dalších. Jsou to právě tyto třeskutosti, které mi v hlavě pulzují a baví mě. Zároveň mě inspirují v tom, co zprostředkovat sofťácké komunitě.

Helena Franke, Terapie Letná, Praha

O slonovi v místnosti - Aneb o čem se nemluví

Poslední srpnové dny jsem trávila na břehu Rhôny. Ne, nejednalo se o dlouhý večírek ve známé pražské vinárně, která nese stejný název. Šlo o konferenci rodinných a systemických terapeutů EFTA. Ta se totiž letos konala v Lyonu, krásném historickém a univerzitním městě středovýchodní Francie, které leží na soutoku řek Rhôny a Saôny. A právě soutoky a kontroverze v systémové praxi, teorii a výzkumu byly podtitulem letošní konference. Zvláštností bylo, že tentokrát událost spolupořádala Síť evropských a latinskoamerických systemických škol RELATES, pro kterou to byl už 21. kongres. Pro mě to byla, po konferenci v Lublani, druhá zkušenost s konferencí EFTA. A jaká byla?

Měla jsem radost z toho, že z České republiky dorazila do Lyonu rekordně velká skupina osmnácti účastníků. To se stalo zejména díky aktivitě naší delegátky Jany Peichlové a také díky podpoře SOFTU, který finančně přispěl svým členům na konferenční poplatek.

Aktivita a aktivismus, získání rodinných terapeutů pro angažovanost v politických tématech se ukázalo být tématem, které nejvíc ovlivnilo úvodní i závěrečný ceremoniál. Úvod byl působivý. V kongresovém centru se sešlo necelých 1600 rodinných terapeutů. Hudební trio kolegů z Řecka začalo hrát Stingovu skladbu Fragile a na plátno se promítaly aktuální záběry dění z Ukrajiny, Gazy, ale i z jiných míst, kde probíhá násilí. Uvědomila jsem si, jak jsem zranitelná a co se mnou kontext dlouhotrvajících konfliktů ve světě dělá. Plakala jsem nejenom na úvodním ceremoniálu, ale i na semináři o výzkumu zkušeností ukrajinských matek a dětí. A nebyla jsem sama. O významu slova aktivismus jsme potom debatovali v průběhu celé konference. Ať už na schůzce naší české skupiny, tak se spolubydlícími při ranním vstávání, u oběda nebo při čekání na letadlo. Co všechno aktivismus je a co není? Jak se liší jeho vnímání v západoevropském, jihoamerickém světě a jak v ČR? Máme se jako rodinní terapeuti zapojovat do politických témat? Jde jsou hranice etiky a politiky? A co terapeutická neutralita nebo stranění všem? A jak se téma promítá do fungování EFTY? Přivezla jsem si domů víc otázek než odpovědí. Rozhodně hodně podnětů pro debatu nejen v rámci SOFTU.

A co dalšího jsem si z Lyonu přivezla? V první řadě opětovné ujištění o tom, jak je důležité jezdit ven, dívat se kolem a mluvit s lidmi mimo naši českou bublinu. První noc se mi zdál sen o slonovi, který se ukázal být pro Lyon významným zvířetem. Lyoňané prý přirovnávají místní Baziliku Notre-Dame de la Fourviere ke slonovi vzhůru nohama. A slon se mi objevil i na workshopu „Prolomení mlčení – pomoc rodinám v hledání slov pro to, co je třeba“. S autorkami workshopu Karen Glistrup, Line Funder, Sérenna Llopis jsme hovořili o tom, že mlčení může ublížit víc než slova a proč se někdy dělá, že “slon není v místnosti”.

Podobná věta zarezonovala i na sympoziu „Anorexie a bulimie: rodina je důležitá a mění se spolu s těmito poruchami“, kterému předsedala Umberta Telfener. „Problémem pacientek s anorexií bývá spíše neschopnost emoce vyjádřit, ne to, že by je necítily. Vyjádřit emoce pro ně znamená ztrátu moci“. Zkušenosti z klinické praxe Valerie Ugazio byly v něčem tak podobné postřehům Vladislava Chvály a Ludmily Trapkové!

Jedním z nejpříjemnějších zážitků byla přednáška Petera Robera „Emoční regulace s rodinné terapii“. Kdo zná Petera Robera ví, že emočně reguluje už tím, jak vypadá, příjemným hlasem a jemným vystupováním. Přednášel ale hlavně o navázání terapeutického společenství a o umožňování emoční regulace mezi samotnými členy rodiny během sezení. Přednáška byla skvělá od začátku do konce, ale pár výroků mi uvízlo v uších. „Efektivita většiny terapeutů se nachází na střední hodnotě Gaussovy křivky. Sednu si tak, abych měl kontakt se všemi. Poslouchám ušima, očima i srdcem. Vždycky se ptám rodičů, jestli mohu oslovit v terapii děti. Děti neumějí popsat, jak se cítí, ale umějí vyprávět příběhy. Evaluaci je užitečnější získávat v písemné formě.“

Workshop „Metoda mapování zkušeností s využitím traumatu v systémové terapii: zkoumání narativů a léčení prostřednictvím reflexe založené na místě“ od Violy Sallay a Tamáse Martos mi připomněl metodu, kterou i já často používám ve své praxi. Nechávám děti kreslit jejich domov a ptám se na pocit bezpečí a další emoce a zážitky, které jsou spojené s určitými místy v domácnosti. Viola a Tamás rozšířili metodu o pomůcku (stavebnici se symboly emocí), která může práci urychlit a zjednodušit především pro děti, které nejsou v kreslení tak zdatné nebo v něm mají zábrany. Kdo by měl zájem je možné u autorů herní set objednat přes internet. Viola a Tamás využívají představenou metodu ale zejména pro práci s páry. Pomáhá jim s párem mapovat bezpečné zóny ale i ty, které mohou být spojené s traumatem ať už současným tak s tím, které v domově může přetrvávat z předchozích generací. Domov zrcadlí emoční zkušenosti a otázka i tohoto workshopu tedy zněla „Jak udělat neviditelné viditelným?“

Workshop Deryi Eryigip „Stín v sezení: Jak se tělo podílí na práci s páry a rodinami“ nás provedl základními poznatky o fungování vegetativního nervového systému a přednášející se v něm potom detailněji zaměřila na rozpoznávání signálů těla v terapeutickém sezení. Jak se číst? Co by chtěl klient udělat právě teď? Jak může terapeut rozumět vlastním tělovým reakcím? Přednášející vycházela z metody Somatic Experiencing a byla škoda, že malá přednášková místnost neumožnila větší nácvik technik. A zase. Otázka, která i zde zazněla: “Proč si neřekneme o to, co chceme? A co děláme místo toho?”

Program konference byl bohatý a bylo obtížné si vybrat. Řídila jsem se potřebami své praxe. Kromě odborného programu se toho dělo ještě mnohem víc. Já děkuji hlavně za příjemná lidská setkání v naší české skupině a těším se na příště. Třeba o sobě zase zjistíme něco, co jsme nevěděly! Báro!

David Vopřada, Katolická teologická fakulta, Praha

O Internal Family Systems jako svébytné metodě rodinné terapie

Uprostřed mnoha zajímavých bloků v rámci letošní konference EFTA-RELATES se chci zastavit u bloku _Working with the Internal Family Systems model inside and outside of the therapeutic setting_, který se věnoval metodě vnitřním rodinným systémům (IFS). Tento přístup, vyvinutý Richardem C. Schwarzem (2021), se etabloval jako svébytný přístup v rámci psychoterapie, a zároveň se postupně otevírá dalším oblastem lidského života. Ukázat právě na možné aplikace tohoto přístupu bylo cílem celého „sympozia“.   

Úvodní příspěvek Melanie Herff nabídl jasné uvedení do základních konceptů IFS, zejména chápání mysli jako plurality „částí“ organizovaných kolem jádra označovaného jako „Self“. Na tuto teoretickou reflexi navázal Nick Austin, který přiblížil souvislosti mezi mechanismy změny v IFS a současnými výzkumy v neurovědách a epigenetice, například v návaznosti na práce A. Damasia (2021) či R. Yehudy (2014) o transgeneračním přenosu traumatu. Inspirativní bylo sledovat, jak IFS propojuje psychoterapii se širším psycho-spirituálním rámcem. Velkou pozornost vzbudila kazuistika Kasry Mirzaie a Anny-Katrin Bockmann, ukazující slibné výsledky IFS u adolescentů s posttraumatickou poruchou v kombinaci s dialekticko-behaviorální terapií. Tento směr navazuje na předchozí studie, které již prokázaly účinnost IFS u dospělých pacientů trpících posttraumatickými poruchami (Comeau 2024). Závěrečný příspěvek Tamary Thomsen a Anny-Katrin Bockmann představil příklady aplikace IFS mimo terapeutické prostředí – ve školách, v práci s uprchlíky či v oblasti sportovní psychologie (Shadick 2013). 

Co mě nejvíce nutí uvažovat, je právě aplikace systemických metod na širší prostředí, než je terapie. Nejde jen o soubor jednotlivých metod, ale o originální a komplexní rámec, který může obohatit rodinnou terapii, další pomáhající profese, ale koneckonců i život vzdělávacích a dalších společenských institucí. Důraz IFS na vnitřní pluralitu, vztahové ukotvení v Self a praktickou aplikovatelnost v různých kontextech z něj činí metodu, kterou stojí za to prozkoumávat dále.

Literatura

Comeau, Claire. “Internal Family Systems Therapy for Adults with PTSD: A Review of the Evidence.” Journal of Trauma & Dissociation 25, no. 2 (2024): 145–163.

Damasio, Antonio. Feeling & Knowing: Making Minds Conscious. New York: Pantheon Books, 2021.  

Haddock, S. A., Weiler, L. M., & Trump, L. J. “Internal Family Systems Therapy: Applications in Couple and Family Therapy.” Journal of Family Psychotherapy 27, no. 2 (2016): 95–108.

Schwartz, Richard C. Internal Family Systems Therapy (2nd ed.). New York: Guilford Press, 2021.

Shadick, R., et al. “Mindfulness-Based Interventions and Internal Family Systems: A Complementary Approach.” Journal of Clinical Psychology 69, no. 8 (2013): 805–816.

Yehuda, Rachel. “Epigenetic Mechanisms in PTSD and Transgenerational Trauma.” Depression and Anxiety 31, no. 3 (2014): 161–176.

Gabriela Pavlíková, Amalthea, z.s.

Díky projektu Erasmus jsem měla možnost zúčastnit se konference v Lyonu. Jako frekventantka výcviku v systemické rodinné terapii a zároveň pracovnice organizace Amalthea z. s., která podporuje zranitelné rodiny s dětmi, to pro mě byl mimořádně silný a obohacující zážitek.

Nejvíce mě zaujal koncept vícerodinné terapie (Multi-Family Therapy, MFT). Tento přístup se pohybuje na pomezí psychoterapie a sociální intervence – na setkání přichází více rodin najednou, sdílejí své zkušenosti, učí se od sebe a vzájemně se podporují. MFT pomáhá odbourávat stigma, posiluje sounáležitost a učí rodiny lépe zvládat krize. Připadá mi to jako nesmírně lidský a praktický způsob pomoci – a navíc v době, kdy je terapeutické péče nedostatek, je to efektivní a nízkonákladové řešení.

V Lyonu jsem si v rámci jednoho bloku vyslechla řadu inspirativních přednášek:

Britové zkoumali, co rodiny motivuje k účasti na skupinách a co je naopak odrazuje. Zjistili, že ačkoli jsou rodiny na začátku často nervózní z odhalování svých problémů před cizími lidmi, nakonec oceňují, že „v tom nejsou samy“.

Řecký tým představil dlouhodobé výsledky práce s rodinami mladých lidí po první epizodě psychózy. Výsledky ukázaly, že MFT dokáže zlepšit symptomy, posílit soudržnost a zlepšit komunikaci v rodině. Důležité zjištění: vícerodinná terapie fungovala během pandemie i online.

Belgičané využívají MFT při léčbě hospitalizovaných pacientů s poruchami příjmu potravy. Bylo zdůrazněno, že rodina není vnímána jako původce potíží, ale jako „spoluterapeut“ a klíčový zdroj podpory. Praktické a inspirující byly „zvířecí metafory“ (např. Klokan, Nosorožec, Pštros, Delfín apod.), které rodinám pomáhají mluvit o emocích a komunikačních vzorcích hravě a bez obviňování.

Z Lyonu jsem si odvezla nejen inspiraci, ale i motivaci dozvědět se o tomto tématu víc a zařadit do naší práce nové prvky ovlivněné systemickým myšlením.

V Amalthee realizujeme dětské i rodičovské skupiny, máme Multidisciplinární tým včasné intervence. Pracujeme s rodinami v konfliktu, s rodinami, které se potýkají s více problémy najednou, i s těmi, které potřebují nízkoprahový přístup – často nemohou dojíždět, chybí jim prostředky nebo kapacita. Podporujeme také pěstounské rodiny. MFT se proto jeví jako přístup, který by mohl být prospěšný pro celou řadu skupin, kterým už dnes naše služby nabízíme. 

Barbora Hrušková, Gaudia, Praha

Celkově mi moje účast přinesla takové znovuoživení a připomenutí, jak důležité pro mě je být v kontaktu s mezinárodní psychoterapeutickou komunitou a čas od času nasát i tu živou atmosféru a potkat ty "živé" lidi, z nichž mnohé znám jen z jejich textů.

Hned setkání na slavnostním zahájení a úvodní proslovy mi přinesly zpátky otázky, kterými se už nějakou dobu zabývám a v kontextu aktuálního dění ve světě se mi zdá stále více aktuální - Máme a do jaké míry my psychoterapeuti být zároveň aktivisti? Jak "stav světa", aktuální politické a společenské okolnosti životů našich i našich klientů ovlivňují naši terapeutickou pozici, pocit vlivnosti a vztahování se k tomu, jaká může nebo má být naše role? A pokud máme být aktivisty, tak aktivisty čeho?

Z workshopů a sympozií mě oslovila celá řada věcí. Překvapilo mě, kolik inspirace mi to přineslo do terapeutické, supervizní, ale i lektorské a výcvikové práce.

• Hans Christian Michaelsen a jeho využití uměleckých děl a básní a písní v rozhovorech s klienty a v otevírání prostoru pro pojmenovávání emocí i formulaci preferované identity.
• Elisabeth Wollsén a supervizní Life Staging – pro mě zajímavá kombinace satirovského sochání a narativní metody vnějších svědků. Stále hledám způsoby, jak se při práci zvednout ze židle, jak pracovat zábavně a přitom užitečně, a tenhle formát to naplnil.
• Aline Descolas a Nelly Luberne a jejich skvělý nápad na únikovou hru, která nabídla zajímavou a živou práci nad různými vrstvami toho, co ovlivňuje a utváří naše přemýšlení a vztahování se k rodinnému systému, se kterým jako psychoterapeuti pracujeme.
• Hodně inspirující diskuse vedená Matthiasem Ochsem nad ne-potřebou výzkumu v psychoterapii. A taky nad tím, jak výzkum zbavit jeho akademičnosti a udělat ho něčím, co bude lákavé a bude to živou součástí naší práce.

Často mě mrzelo, že se nemůžu rozdělit na víc částí a být na víc místech najednou. Na mnoha workshopech jsem si říkala, že to přeci znám a proč to vlastně taky nedělám  Takže si jako výzvu pro sebe odvážím, že budu kultivovat svou profesní odvahu a svěžest. Zkoušet dělat věci jinak, než jsem zvyklá a nebát se přizývat k tomu klienty.