středa, 21 říjen 2020 08:45

Bělohlávková Lucie: Podpora rodičů dítěte s OCD

Napsal(a)

Shrnutí: Uvedený příspěvek se zaměřuje na roli rodiče v terapii u dítěte s OCD. Jsou zde uvedené tipy pro terapeuty, co konkrétně s rodiči probrat a o čem je informovat. Zároveň je zde kladen důraz na podporu zapojení rodičů do terapeutického procesu.

Obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) je charakterizována obsesemi a kompulzemi. Obsese jsou nechtěné přetrvávající myšlenky, obrazy nebo nutkání, které jsou doprovázeny nepříjemnými pocity, jako je úzkost, znechucení nebo vina. Mezi časté příklady patří kontaminace a obavy z nakažení, strach z poškození sebe nebo druhých, násilí a agrese, smrt, morální a náboženské náměty. Objevuje se v nich tedy něco, co člověka silně rozruší a co je mu maximálně osobně nepříjemné.

Kompulze, které se někdy označují jako rituály, jsou činy, které lidé s OCD provádí za účelem snížení intenzity nepříjemných pocitů, myšlenek a nutkání. Častými projevy kompulzí jsou např. mytí, čištění, kontrola, počítání, opakování pohybů nebo myšlenek a vět, ujišťování nebo hromadění.

OCD u dětí a adolescentů je častější, než se kdysi myslelo. Výzkumy udávají, že v dětské populaci trpí OCD zhruba 1 ze 200 dětí. I když toto číslo není na první pohled příliš vysoké, odborníci se shodují, že ve skutečnosti to znamená, že na běžné škole průměrné velikosti jsou 3 až 4 děti s OCD. Typický nástup je pak mezi 7. a 12. rokem.

Většina osob s OCD si je vědoma, že jejich chování je iracionální, ale nedokážou je neprovádět, protože v takovém případě cítí velkou úzkost a strach z katastrofálních následků. Stejně jako dospělí i děti se za své chování související s OCD často stydí a bojí se, že je druzí budou odsuzovat nebo se jim smát. Rodiče si tedy nemusí být vědomi plného rozsahu příznaků dítěte, protože mnoho z nich probíhá v mysli dítěte nebo se je snaží díky pocitu studu skrýt a maskovat. Příznaky však zpravidla postupně ovlivňují celou rodinu a rodiče zažívají pocity frustrace, viny nebo zděšení.

Každý rodič své dítě přirozeně chrání a snaží se mu poskytnout co nejvíce bezpečí. Když jste rodičem dítěte s OCD, předpokládáte, že vaší úlohou je ochránit jej co nejvíce před utrpením. Proto řada rodičů své dítě ujišťuje o tom, že nehrozí katastrofa, které se obává nebo provádí za něj kontroly, aby ušetřili čas. Ve skutečnosti však u dítěte s OCD je ochrana ve formě ujišťování a vyhýbání se situacím, kterých se dítě obává, kontraproduktivní. Kromě včasné odborné pomoci je zásadní právě vhodná podpora rodičů dítěte s OCD.

V kognitivně-behaviorální terapii (KBT) se k léčbě OCD používá především expozice se zábranou kompulzivní reakce. Ve stručnosti tato terapie spočívá v postupném a systematickém vystavování se tomu, čeho se dítě obává, přičemž se současně zabraňuje provedení kompulzí. Zároveň probíhá i nácvik zvládání s tím spojené úzkosti. Postupným vystavováním se dítě učí, že to, čeho se obává, se obvykle nenaplní, čímž dochází k novému učení. Protože většina práce KBT spočívá v tréninku mimo sezení, je důležité, aby rodiče OCD porozuměli a spolupracovali na stanovených cílech v terapii. Toto je úkolem práce terapeuta. Tedy nezaměřovat se pouze na dítě s OCD, ale pomoci i jeho rodičům ve správném vnímání a přístupu k OCD.

 

A jak může terapeut rodiči pomoci? Čím je potřeba, aby ho provedl? Zde je několik tipů, jak s rodičem dítěte s OCD pracovat a o čem jej informovat:

 

  1. tip – Edukujte rodiče konkrétně! – Domluvte si s rodičem sezení, které budete věnovat popisu příznaků a projevů OCD u jeho dítěte. Vysvětlete rodiči na konkrétních projevech, jak OCD vypadá, jak se v rámci obsesí a kompulzí projevuje, jaké má spouštěče. Je důležité, aby bylo zdůrazněno, že problémy činí OCD a ne dítě – tedy dítě to nedělá naschvál, nebo to není způsob vynucování si pozornosti apod. s čímž se, bohužel, v praxi také setkávám. Zároveň vysvětlete rodiči, že role terapeuta v procesu terapie, je něco jako sportovní kouč, který dítě procesem boje s OCD provází, učí ho různým technikám a společně se v sezení zaměřují na trénink zvládání úzkosti v jednotlivých expozicích.
  2. tip - Oddělte osobnost dítěte od OCD! – U mladších dětí velmi pomáhá, když si dítě pro OCD vytvoří svůj pracovní název – „potvora, kostlivec, panáček“ apod. A tento název by měl převzít i rodič. Dochází tak k odosobnění, že „dítě není OCD“ a naopak že cílem terapie je, aby dítě převzalo velení ve vztahu k OCD – tedy ukázalo „kdo je tady šéf“. U dospívajících klientů používáme názvu „OCD“.
  3. tip – Základem je laskavost a trpělivost! – Vysvětlete rodičům, že kritika a tresty na OCD dosud v žádném případě pozitivně nezabraly. Věřte, že děti s OCD se dokáží dostatečně zkritizovat samy. Stejně tak říkat dítěti „přestaň nebo nedělej to“ nemá smysl. Spousta dětí v terapii samo uvádí, že by daly cokoli za to, aby mohly přestat, ale prostě si nemohou pomoci. Naopak dítě s OCD potřebuje laskavé prostředí, trpělivost a vhodné způsoby motivace.
  4. tip – Objasněte rodiči jeho roli v terapeutickém procesu – Pokud bychom měli definovat roli rodiče v procesu terapie, dalo by se to přirovnat k funkci roztleskávaček na fotbalovém zápasu. Rodič by měl své dítě co nejvíce podporovat, ale rozhodně ne dítěti pomáhat tím způsobem, že obávanou situaci vyřeší raději za něj nebo mu dá např. ujištění, aby se „už konečně dítěti ulevilo“. Takové ujištění dítěti sice opravdu na chvíli uleví, ale tato redukce úzkosti je velmi krátká a stejně jako po provedení kompulze za chvíli přichází další vlna úzkosti.
  5. tip – Rodič jako parťák dítěte! – V rámci terapie si dítě osvojuje soubor technik, které mu pomáhají při zvládání úzkosti, kterou dítě zažívá v souvislosti s OCD. Pro tento soubor můžeme použít označení – krabička poslední záchrany (KPZ). A co v takové KPZ-ce může dítě mít? Patří sem např. zklidňující dýchání nebo jiné relaxační techniky, škálování emocí, techniky odvedení pozornosti, kognitivní techniky – např. rámování myšlenek apod. Rodič by se měl s těmito technikami také seznámit, sám si je vyzkoušet a opět podporovat dítě v jejich užití. A to nejenom v rámci krizové situace, kdy dítě čelí své úzkosti, ale i v rámci pravidelné podpory dítěte tréninku těchto dovedností mezi jednotlivými sezeními.
  6. tip – Vysvětlete význam odměn! - Proberte s rodičem odměnový systém za jednotlivé kroky v terapii, který bude nastaven nejenom v terapii, ale i v domácím prostředí, protože tam probíhá stěžejní část boje s OCD. Připravte se na to, že někteří rodiče mají s odměnovým systémem problém, především pak s materiálními (sladkosti, časopis,…) a činnostními odměnami (výlet, návštěva kina, …) – vnímají totiž jako samozřejmost, že dítě pochválí a tím to skončí. Je ale opravdu důležité stanovit si v kombinaci s pochvalou a povzbuzením i činnostní a materiální odměny. Ideálně pak i třeba tento systém rozkreslit / rozepsat a mít jej vystavený doma na viditelném místě s tím, že všichni tak mají možnost vidět, jak dítě v tomto směru postupuje.
  7. tip – Stanovte si průběžná setkání! – První informační schůzka s rodičem by rozhodně neměla být posledním setkáním s ním. Záleží pak na každém terapeutovi a rodiči, jak se společně dohodnou na pravidelném zhodnocení přístupu k dítěti. Z praxe se mi osvědčují dva modely setkávání – buď vždy věnovat několik posledních minut v rámci terapie u dítěte společnému sezení za přítomnosti rodiče a informovat jej o tom, na čem jsme zrovna pracovali a jak postupovat doma do dalšího termínu setkání. Nebo - zpravidla u starších dětí a jejich rodičů, kteří je již na terapii pravidelně nedoprovází – stanovit si průběžná společná setkání a jejich frekvenci. Rozhodně ale rodiče do terapie zapojujte. A pamatujte na to, že stejně tak jako jejich dítě i oni potřebují podporu a laskavost!

 

Terapie OCD je zpravidla dlouhodobá a náročná, proto i v tomto směru je nutné rodiče na to připravit. Nejdůležitější je, začít s terapií co nejdříve po stanovení diagnózy. Už jenom první krok, kdy rodič s dítětem vyhledá terapeuta a rozhodne se pro terapii, je dobrým začátkem. A pro nás terapeuty je tedy úkolem nejenom dítě, ale i rodiče v tomto rozhodnutí podpořit. Čím dříve si děti a rodiče osvojí vhodné techniky k překonání OCD a uvědomí si, jak moc je důležitá spolupráce všech (tedy dítěte, rodiče, terapeuta, příp. dalších odborníků), tím příznivější je dlouhodobá prognóza. 

Číst 756 krát
PhDr. Lucie Bělohlávková

KBT terapeutka a vedoucí psychoterapeutického centra Řipská (Praha). Je lektorkou kurzů zaměřených na rozvoj sociálních a komunikačních dovedností a autorkou několika odborných publikací a článků. V roce 2017 jí v nakladatelství Portál vyšla kniha určená dětem s úzkostmi „Jak přežít, když se často bojím.“ a v roce 2019 kniha pro dospívající se sociální fobií „Tak už se nestyď.“.

Zanechat komentář

Make sure you enter all the required information, indicated by an asterisk (*). HTML code is not allowed.