Je  už v povědomí rodičů, že rozvod je velkým zásahem do situace dítěte a že je možné pro dítě vyhledat odbornou psychologickou pomoc?

Ti rodiče, se kterými se setkávám v souvislosti s Kroužkem, toto povědomí mají, díky tomu se do Kroužku jejich děti dostanou. Buď jsou to rodiče uvědomělí a ke svému dítěti vnímaví, kterým hodně záleží na tom, aby dítěti co nejvíce usnadnili toto období. Anebo je stav dítěte k odborníkům dohnal. Tím stavem mám na mysli jakékoliv vnější projevy vnitřní nepohody, jako třeba významné zhoršení prospěchu či chování ve škole, zvýšená agresivita, apatie, bolesti hlavy/břicha a jiné psychosomatické projevy, noční děsy apod.

Setkávám se někdy s rodiči, kteří tvrdí, že jejich dítě rozpad rodiny zvládlo dobře. Máte zkušenosti, že to tak může být?

V mediaci nebo mezi přáteli, se často setkávám s názorem, že jejich dítě rozpad rodiny zvládlo dobře. Samozřejmě, že každé dítě to nějak zvládne. Všichni všechno nějak zvládneme. Otázka je jak - za jak dlouho, jak vysoká je „daň“, co si odnáší do života… Všechny děti přežijí. A věřím, že mnozí i dobře. Životní síla je mocná čarodějka. Kvalita zvládnutí dítětem je ovlivněna vícero faktory. Mezi nejvýznamnějšími je zvládání samotných rodičů - jejich emoční zvládání, schopnost oddělit vztah k druhému rodiči jakožto bývalému partnerovi ale přetrvávajícímu a potřebnému rodiči, respekt k druhému rodiči, respekt ke vztahu dítěte a druhého rodiče, nadhled umožňující vidět potřeby dítěte, jak dlouho trvá období nejistot a v neposlední řadě kvalita vztahů v širší rodině a zda dítěti poskytují potřebnou oporu.

Vy jste původně architektka, později mediátorka, jak jste se dostala k nápadu dát vzniknout takovémuto kroužku?

Jako mediátorka, kdy se je moje agenda tvořena převážně rozvodovými kauzami (před, během, po rozvodu). Děti a podoba jejich budoucí péče je nejčastějším tématem v mé kanceláři. Jako mediátorka nemohu mít názor, nestojím na straně ani jednoho z rodičů, „jen“ zprostředkovávám komunikaci tak, aby se rodiče na něčem shodli. Vnitřně ale nejvíce cítím s dítětem. Někdy je to frustrující. Samozřejmě nevím, co je pro dítě v té či oné situaci, v jeho rodinném systému s těmito rodiči, to nejlepší, musím věřit, že jeho rodiče to vědí. Bohužel vídám, že v tak složité životní situaci, kterou rozvod nepochybně je, je pro rodiče těžké mít potřebný nadhled z perspektivy dítěte. Velkou inspirací pro mne byla práce kolegyně Terezy Vránové, která právě takovéto Kroužky pro děti dělá. Záviděla jsem jí, že není mezi těmi dohadujícími se rodiči, ale mezi čistými, otevřenými, byť někdy bolavými, dětmi. Že nemusí vyvažovat, ale jen tam pro ně být, respektive poskytnout jim prostor pro to, aby oni jen tak byly a mohly si dovolit prožít to, co prožívají, a sdílet to s ostatními.

Jako dcera rodinné terapeutky, která sama zkoušela i vyvíjela kdeco, jsem od dětství byla součástí různých skupin a workshopů. Baví mne to a cítím se v tom jako doma.

Co je tedy cílem kroužku, který vedete?

Cílem kroužku Když se máma a táta rozcházejí je pomoci dětem vyjádřit své pocity a přání, které v tomto období mají, ale především poskytnout prostor pro sdílení toho všeho s vrstevníky, kteří jsou ve stejné situaci. A díky tématům, kterým se postupně věnujeme, pomáhá kroužek dětem zorientovat se v tom, co se děje. Kroužek je pro děti mladšího školního věku (7-12) – to je věk, kdy děti ještě nemají takové kamarádské vztahy, kde by sdílely pocity a starosti a svěřovaly se s něčím důvěrným. V tomto věku nemají možnost či dovednost poradit se s přáteli nebo odborníky či vyhledat si důvěryhodné informace.

Největší pomoc dětem v danou chvíli tedy spočívá v tom, že děti mají bezpečný prostor a mají s kým sdílet své prožitky?

Ano. Často jsou v „tom“ děti samy. Z vícero důvodů rodiče prostě nemohou posloužit. Rodiče (často i prarodiče) v tomto období nejsou nestranní. Mají tendenci mluvit o druhém rodiči tak, že se dítě raději tématu vyhýbá. Často je rodič pln vlastních emocí, emoce rodičů dítěti dělají starosti, tak raději ty svoje neukazuje, aby ještě více nepřitížilo. Často si rodič „nemůže dovolit“ vnímat, co svým rozhodnutím nebo jednáním dítěti způsobuje, tak to popírá, a tím nedovoluje dítěti prožívat a hovořit. Často má dítě chaos, protože od každého z rodičů se mu dostává jiné informace a neví komu a čemu věřit. Někdy se v rodině dělá, jako že se nic neděje – tak dítě drží basu a také dělá, že se nic neděje. Prostě milion důvodů, proč dítě drží vše v sobě.

Jen si vezměme, co děláme my dospělí, když se něco děje a čeká nás nějaká velká neznámá. Nejprve googlíme, pak voláme nejbližší kamarádce/kamarádovi, pak voláme známému, který s obdobnou situací už má nějakou zkušenost, nakoupíme knihy, objednáváme se k odborníkům. Většina dospěláků, jenž prochází rozchodem u googlu strávilo hodně času, bylo na pivu/vínu/kávě ohledně rozchodu s nejedním kamarádem/kamarádkou, pravděpodobně se radil s právníkem, sociální pracovnicí a možná navštívil psychologa. Co z toho mělo osmileté dítě? V lepším případě návštěva u výchovné poradkyně/psychologa, v horším si udělalo závěry z toho, co říkala sestřenice, zažila spolužačka nebo viděli ve filmu (oblíbený je Past na rodiče, tam se rodiče vrátí k sobě).

Také je cílem Kroužku pomoci dětem vidět rozchod rodičů jako prostou, byť těžkou, změnu. Se všemi svými zákonitostmi – konec něčeho, pocity zármutku, začátek něčeho nového.

V čem tkví specifika kroužku, jak je lze odlišit od psychologické pomoci, kterou mohou rodiče vyhledat v běžné poradně?

Hlavně to sdílení s vrstevníky, kamarádi a zábava. Slyší, že to, co zažívá, zažívá skoro totožně kamarád. Ať už jsou to hádky rodičů nebo obavy z toho co bude. Nebo strach ze tmy. Nebo to, že si také připadá jako jediný na světě, komu se rozvádí rodiče.

Někdy se krásně sejdou děti tak, že některý z nich už má více zkušeností, je v rozchodu dál, a „předává zkušenosti“. Např. teď máme děcka, kde postupně snad každé řeklo, že se bojí, že máma bude mít nové miminko, nebo že se znova zamiluje. Pak tam máme jednoho hocha, jehož maminka už má nového partnera i miminko – hoch sestřičku miluje a nového partnera má moc rád; se sestřičkou se chodí na Kroužek pochlubit a o novém partnerovi mluví v superlativech, protože hraje výborně fotbal a často ho bere s sebou. Nebo v minulosti jsme měli holčičku, která už byla u soudu. V pauze si děti začaly hrát na soud – ona je rozmístila, kdo si kam má sednout/stoupnout a nainstruovala, jak se kdo má tvářit a co jakým tónem  říkat. Byla z toho taková zábava, že jsme u toho i po pauze zůstali.

Na Kroužku se dítěti nedostane taková pomoc a podpora jako u psychologa. Vidím to tak, že Kroužek slouží dobře jako takové otevření, propíchnutí a zevšednění témat, které rozchod dětem přináší. Ale dítě, které má problémy a potřebuje cílenou pomoc, by mělo navštívit (i) dětského/rodinného psychologa.  

Každé dítě a každá rodina je v jiné fázi procesu rozvodu, rozchodu. Je tedy rozmanitost podporující nebo někdy také překážkou?

Jak jsem popsala výše, různorodost fází je velmi prospěšná. Děti, jež jsou napřed, si užívají výslunní „hrdiny“, který už ví a může předávat zkušenosti. Ty děti, které různé změny teprve čekají, se z prvé ruky dozvídají důvěryhodné informace a tím se jim propichuje černý mrak neznáma.

Přece jen každé dítě má v danou chvíli i jiné emoční prožitky a stavy? Co to je za stavy a jak s nimi pracujete?

Co se psychických stavů dětí týká, důvěřuji mé oblíbené odbornici v práci s dětmi Dr. Madeleine De Little, že děti samy nepůjdou dál, než je pro ně bezpečné. To mi dodává odvahy s dětmi pracovat i když nejsem psycholog nebo psychoterapeut. V Kroužku na nikoho není tlačeno, je povoleno se nezapojovat. Když děcko neví, necítí, nechce do tématu jít, může jen poslouchat a malovat si u toho. Já si jen všímám signálů – v jaký moment odvádí pozornost, kdy raději mluví o kamarádovi nebo hrdinovi z filmu místo o sobě, kdy začíná rušit, nebo kdy chce na záchod i když tam právě bylo. Ještě se nestalo, že by se dítěti na kroužku spustilo něco, co by potřebovalo ošetření odborníkem. Pro Kroužky vedené v Praze mám k sobě do lektorské dvojice dětskou terapeutku. Jinak mám v záloze kontakt na dětského psychologa, na kterého bych dítě v případě potřeby odkázala, ale zatím nebylo potřeba.

Může být kroužek například doplňkem rodinné terapie nebo není vhodné, aby dítě navštěvovalo i jinou psychologickou pomoc?

Individuální psychologická pomoc je naprosto vhodná v případě potřeby. Velmi dobře kompatibilní s Kroužkem.

Jaký je maximální počet dětí na kroužku?

Maximální počet mám 12, ale ještě se mi nestalo, že by se přihlásilo na daný běh více než 7 dětí.

Spolupracujete nějak s rodiči/rodičem dítěte?

Je pro mne zásadní mít kontakt na oba dva rodiče. Důvěra dítěte je pro mne na prvním místě.  Ovšem pokud detekuji něco, o čem by rodiče měli vědět, po domluvě s dítětem se s rodiči spojím. Také se mi stalo, že mě dítě požádalo, abych rodičům něco sdělila. To jsem ráda po přesné domluvě s dítětem udělala.

Jako zpětná vazba pro rodiče slouží právě pracovní sešit. Děti podporujeme v tom, aby svojí svoji práci v sešitě s rodiči sdílelo, zároveň na rodiče apelujeme, aby respektovali soukromí dítěte a do sešitu nahlíželi pouze s jeho svolením. Ostatně výtvory dětí v sešitě mají spíše podobu „čmáranic“ a bez komentáře dětí nemají zas tak velkou vypovídající hodnotu. V Kroužku smyslem individuální práce v sešitě je pomoci dítěti se vyjádřit skrze kresbu a až potom sdílet, co nakreslilo, resp. co ho k tématu napadlo, jakou barvu vybralo, proč to začmáralo atd. Obrázky otevírají diskusi.

Do budoucna plánuji rodiče a děti více propojit právě třeba skrze zprostředkování názorů a potřeb dítěte rodičům na mediaci.

Máte představu, jak by to mohlo konkrétně fungovat?

Musím to vzít trochu ze široka, neboť konkrétní představu nemám (zatím?), jsem ve stádiu uvažování a vývoje, svého i systémového. Již delší dobu probíhá mezi českými i zahraničními odborníky pracujícími s rozvodem (soudci, rodinní mediátoři, kolizní opatrovníci atd.) diskuse o tom, jak naplnit článek 12. Úmluvy OSN o právech dítěte (1989), jenž ČR ratifikovala v r. 1993. Tento článek stanovuje právo dítěte vyjadřovat názor “ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni”. Tuto debatu, ve které se hledá způsob, jak dát dítěti hlas, resp. naplnit jeho právo být vyslyšeno, aniž by na něj byla kladena tíha jakéhokoliv rozhodování, od svého počátku sleduji a vnímám ji jako velmi prospěšnou. Praxe, byť krátká, ukazuje, že děti nejen mají právo, ale i chtějí být součástí procesů, jenž rozhodují o jejich budoucnosti – chtějí vědět, že někoho „důležitého“, kdo to má celé v rukách, zajímají. Také chtějí vědět, co se děje, co se bude dít dál, co bude s nimi, na koho se mohou obrátit. Jde o to nalézt pro dítě vhodný způsob.

Někde v tomto celém vidím prostor. Možnost využít důvěru a vztah dítěte k lektorovi. Dovedu představit lektora jako propojující článkem mezi dospělým a dětským světem, světem práva, nároků představ dospělých se světem starostí, radostí, pocitů a potřeb dítěte.

V soudním prostředí něco jako kolizní opatrovník – prostě opora pro dítě, průvodce, advokát. A v prostředí mediace, kde rodiče sami chtějí a umějí společně rozhodnout o budoucnosti dítěte, nápodobně. Jako opora pro dítě. Některá zahraniční i česká/moravská mediační centra již děti do mediace přizývají. Buď fyzicky a nebo zprostředkovaně. Právě proto, aby mohlo být dítě rodiči slyšeno a s jejich starostmi bylo v procesu mediace pracováno. Prakticky to funguje tak, že dítě s někým dospělým, komu důvěřuje a s kým o rozpadu rodiny ze svého pohledu pohovoří, napíše rodičům do mediace dopis, nebo se s touto osobu po boku přímo mediačního setkání zúčastní. Tato osoba pak dbá na to, aby setkání bylo pro dítě bezpečné a aby to byl prostor pro dítě ptát se a vyjádřit cokoliv potřebuje (nikoliv co rodiče od dítěte potřebují slyšet). Touto osobou může být právě lektor kroužku.

Doporučujete rodinám, které máte v mediaci Kroužek pro jejich dítě?

Ano i ne. Netroufám si být ve dvojroli mediátora rodičů a důvěrníka dítěte. Vyhovovalo by mi spolupracovat s jinými mediátory, jenž pracují s rodiči a jejich dítě chodí ke mne do kroužku - pak výše popsanou roli lektora/opory/průvodce pro dítě v mediaci naplnit. Nebo obráceně, aby s dítětem pracoval někdo jiný a já byla v roli mediátora, jenž takto pohled dítěte do mediace začlení.

Kdo může děti do kroužku přihlásit? Rodiče jsou často rozhádání, co když se stane, že si jeden rodič nepřeje, aby dítě na kroužek chodilo?

Je naprosto klíčové, aby s Kroužkem souhlasili oba dva rodiče. Dítě nesmí být kvůli Kroužku vystaveno situaci, kdy jednoho rodiče uposlechne s vědomím, že to dělá proti vůli druhého, resp. že musí volit mezi tím kterého uposlechne a kterého neuposlechne. Prostě, aby se kvůli Kroužku nedostávalo do těch kleští, ve kterých někteří jsou kvůli neshodám rodičů beztak často. Kromě toho je velmi žádoucí, aby dítě mělo možnost s každým z rodičů sdílet témata probíraná v kroužku. Souhlas obou dvou rodičů je velké síto přes které projde do kroužku zlomek zájemců. Zároveň je toto síto pro mne trochu i záruka, že dítě přichází z rodiny relativně fungujících a spolupracujících rodičů, je tedy vysoká pravděpodobnost, že dítě je v pořádku, bez rizika akutních stavů a nadstandartních potřeb.

Jsou děti, pro které kroužek není určen?

Právě ti, jejichž rodiče se na účasti v kroužku neshodnou. A ti, kteří tam nechtějí být. Teď nemyslím situaci, kdy tam dítě nechce, protože tam nikoho nezná nebo protože je to něco nového – to má snad každé dítě před prvním setkáním, mám na mysli situaci, kdy to dítě zkusilo, seznámilo se, a přesto se tématům věnovat nechce. To jsme zpět u tématu, že je třeba respektovat hranici, kam je pro dítě bezpečné zajít.

Jaké jsou ohlasy ze strany dětí a rodičů?

Od dětí jsou vždy jen pozitivní. Alespoň od těch, kteří dochodí. Opakovaně na začátku setkání od dětí slýcháváme „dneska se mám dobře, protože se celý den těším na Kroužek“. Nyní máme v Kroužku od dětí požadavek na „přespávačku“. Je časté, že na dvanáctém setkání nás přemlouvají k pokračování. Stalo se, že někteří chtěly běh opakovat, nebo přišly s nabídkou být v dalším běhu „asistentem“.  Vím, že se jim v Kroužku líbí. A věřím, že jim Kroužek pomáhá osahat si ono neznámo, kterým prochází a které je před nimi. Od rodičů tolik nevím, většinou na konci poděkují, občas přinesou kafe. Vaše otázka mi vnukla nápad, chtít do budoucna zpětnou vazbu i od rodičů.

Kde všude kromě Prahy kroužek probíhá?

Kroužek nyní probíhá v Teplicích v Centru pro celou rodinu. V Praze jej nabízím pod Asociací Mediátorů ČR, a otevřu jej vždy, když je dost zájemců. Pak pod OSPOD Prahy 10, jenž je plně financován z rozpočtu Prahy 10. Od září 2020 bude probíhat v organizaci Aperio (www.aperio.cz) v rámci projektu Rozchodem rodina nekončí, což je projekt na podporu rodičů i dětí a bude se konat postupně na více místech v republice.

Zaznamenala jsem, že existuje příručka – můžete ji prosím představit?

Ano, je to již zmíněný sešit od americké arteterapeutky Marge Heegaard When mom and dad separate, Woodland press. Sešit lze zakoupit v angličtině třeba na Amazonu, vydání v češtině zatím zakoupit nelze.

Je tato příručka sestavená pro práci na kroužku nebo je dostupná i širší veřejnosti? Je možné, aby s ní dítě pracovalo s rodičem doma či samo nebo je nutná podpora a pomoc psychologa?

Rodič není vhodný průvodce pro práci s tímto sešitem. Průvodcem musí být někdo nestranný, kdo není součástí domácího dění. Někdo, kdo je připraven přijmout a uznat vnímání dítěte a všechny jeho pocity bez jakékoliv vlastní vnitřní reakce a podpořit komunikaci na toto téma.

Máte nějaké srovnání se zahraničím (ale i v rámci ČR), kde už takové kroužky třeba fungují?

Většina materiálů, se kterými pracuji nebo mne inspirují, pochází z USA. Osobní zkušenost s nějakou tamní skupinou nemám. Lze dohledat vícero materiálů pro arteterapeutickou práci, předpokládám tedy, že tam něco takového běží. Zajímavá je pro mne práce Sylvie Margolin, která jakožto výchovná poradkyně vede podpůrné skupiny ve školním prostředí. Něco jako kroužek po škole, kam rodiče děti na začátku roku zapíší. Myslím, že v naší kultuře ještě nenastala doba, kdy rodiče budou OK s tím, že děti v neanonymním prostředí tyto věci z rodinného prostředí otevírají.

V ČR znám právě kroužky Terezy Vránové Dětský průvodce světem rozvodu v Olomouci (nyní již i jiných městech), které jsou ve svém principu velmi podobné těm, které vedu já. Zaučovala jsem se u ní. Liší se materiály, se kterými pracujeme a asi máme trochu jiný zásobník aktivit.

Je něco, co Vás při práci na kroužku překvapilo/překvapuje/ obohacuje?

Nic obecného, spíše takové drobnosti, jak občas někdo něco krásně jednoduše vystihne. Obohacuje mě energie a čistota dětí. To asi každého, kdo s dětmi pracuje.

Děkuji za Vaše odpovědi! A hodně úspěchu ve Vaší práci!

Webové stránky Kroužku: https://www.rodiceserozchazeji.cz/ .