Se svolením autorů přeložila Jana Peichlová.
Dne 29. května 2026 zemřel v Paříži ve vysokém věku Edgar Morin, jen několik týdnů před svými 105. narozeninami. Narodil se jako Edgar Nahoum 8. července 1921 v Paříži jako syn sekulárních židovských přistěhovalců ze Soluně. Také jeho vlastní životopis byl mimořádně mnohovrstevnatý: byl bojovníkem francouzského odboje (Résistance), členem Komunistické strany až do roku 1951, poté z ní byl vyloučen a po celý život zůstával disidentem vůči jakékoli ideologické ortodoxii. V Národním centru pro vědecký výzkum (CNRS), kam nastoupil v roce 1950 a kde se stal ředitelem výzkumu, působil na pomezí sociologie, filozofie, etnografie a biologie. Získal čestné doktoráty na 38 univerzitách po celém světě.
Morinovo celoživotní intelektuální dílo je soustředěno do šestidílného spisu La Méthode (1977–2004), jehož první svazek La nature de la nature vytyčuje základní program: řád, neřád a organizace nemají být chápány jako protiklady, nýbrž jako neoddělitelně propojené dimenze reality. V kritickém dialogu s obecnou teorií systémů Ludwiga von Bertalanffyho, kybernetikou Norberta Wienera a informační teorií Clauda Shannona rozvinul Morin vlastní, nezávislé stanovisko. Převzal pojem otevřeného systému, avšak radikalizoval jej: podle něj není žádný systém zcela otevřený a žádný není ani zcela uzavřený. Každý systém potřebuje otevřenost vůči svému prostředí i určitou uzavřenost pro své zachování. Toto napětí se Morin nesnaží odstranit, ale chápe je jako konstitutivní vlastnost všech systémů.
Ústředním pojmem jeho myšlení je komplexita. Morin zdůrazňoval, že latinské complexus znamená „spletený" či „propojený". Komplexita pro něj není vlastností obtížných témat, ale epistemologickým postojem: snahou uchopit vzájemné působení části a celku, subjektu a objektu, řádu a narušení nikoli redukcí, nýbrž způsobem myšlení, který dokáže unést napětí mezi těmito póly.
Jedním ze základních předpokladů systemických přístupů je známá teze, že do živých komplexních systémů nelze zasahovat direktivním či instruktivním způsobem; mohou se měnit pouze prostřednictvím sebeorganizace. Mezi živé komplexní systémy patří rodiny, partnerské vztahy, skupiny, ale také například mozek, klima nebo člověk jako komplexní biopsychosociální systém – Morin je označoval jako „hyperkomplexní stroje".
Jedním z jeho významných přínosů bylo rozpracování konceptu komplexního myšlení a interdisciplinárních úvah o struktuře a dynamice těchto systémů (především v jeho stěžejním díle La nature de la nature). Za „hnací síly" sebeorganizovaných procesů změny v živých komplexních systémech považoval neřád, „šum" a chybu či omyl (Morin, 1974, s. 137n.). Neřádem přitom rozuměl všechny vnitřní i vnější „perturbace", které narušují stávající organizační schémata systému, a chybou či omylem vše, co systém produkuje a co neodpovídá předem definovanému záměru.
Dalším důležitým prvkem jeho úvah je to, co formuloval jako „zákon systemického antagonismu" (Morin, 1981, s. 119), který chápe polarity a ambivalence jako ústřední hybnou sílu živých komplexních systémů. Za systému vlastní a změnu podněcující považuje jak antagonistické vztahy mezi komponentami a prvky systému, tak neustálou konfrontaci systému s rozpory přicházejícími z okolí – tedy s alternativami, které obsahují stejně žádoucí nebo stejně nežádoucí možnosti (Morin, 1974, s. 138).
Tento „zákon" výstižně vysvětluje, proč mají systemicky orientovaní odborníci takový zájem o ambivalence: napětí spojené s ambivalencemi, antagonismy a polaritami potřebují jako „palivo" pro sebeorganizované procesy změny. Tento princip rovněž pomáhá pochopit, proč jsou antagonismy a opozice konstitutivní pro samotné udržování systémů.
Systemické myšlení v Morinově pojetí proto znamená vždy zároveň myslet i protipól vlastní pozice jako něco, co je pro systém konstitutivní, a v tomto smyslu mu přiznat legitimitu. To platí na mikro-, mezo- i makroúrovni živých komplexních systémů, ať už jde o buněčný metabolismus, rodiny nebo společnost. Tento přístup zároveň chrání před naivními a příliš zjednodušujícími intervencemi na všech těchto úrovních a vybízí nás, abychom nezaujímali jednostranné stanovisko, ale vždy do své perspektivy zahrnovali i antagonistický prvek, chceme-li dospět k reflexivnímu porozumění dynamice a strukturám odpovídajícím požadavkům systémové teorie a teorie komplexity.
S odchodem Edgara Morina ztrácí intelektuální svět jednoho z posledních myslitelů 20. století, kteří se snažili čelit fragmentaci vědeckého poznání do nesčetných izolovaných disciplín vášnivou obhajobou komplexity a transdisciplinarity.
Literatura:
Morin, E. (1974). Das Rätsel des Humanen. Grundfragen einer neuen Anthropologie.Mnichov/Curych: Piper.
Morin, E. (1981). Method. Towards a Study of Humankind. Vol. 1: The Nature of Nature. New York: Peter Lang.