×

Varování

JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 355
čtvrtek, 19 leden 2012 13:56

P. Skasková: Kamila (Zajímavá kazuistika)

Napsal(a)

Foto-Pavla_SkaskovPavla Skasková: Kamila – příběh o dívce, která konečně objevila kořeny

(Zajímavá kazuistika – Podzimní den RT, 15. 11. 2011)

 

Byla jsem oslovena, zda bych na podzimním dni RT nepřednesla zajímavou kazuistiku. Úkol mě poněkud znejistil, ani ne tolik v závazku veřejného vystoupení mezi „pokročilými“ rodinnými terapeuty, ale v kritériu zajímavosti. Pro mou praxi psycholožky v diagnostickém ústavu (DÚ) pro dospívající dívky by kritérium zajímavosti splnilo každé takové vedení „případu“, kdy se podaří, aby se pravidelných sezení zúčastnilo více členů rodiny. To vzhledem ke specifikům situace našich klientek a jejich rodin bohužel nebývá velmi často.

Nicméně i přes tuto myšlenkovou práci na výběru zajímavého příběhu jsem si rychle vzpomněla na příběh dívky, se kterou jsem se setkala před několika lety, de facto téměř na začátku své praxe.

Kamile bylo sedmnáct roků, když se její matka o letních prázdninách, v druhé polovině srpna, obrátila o pomoc na kurátorku pro mládež. Po rozvodu rodičů v jejích 14-ti letech žije s matkou, s otcem se občasně stýká. Matka si dělala o Kamilu vážné starosti, popisovala výrazné výchovné problémy. Kamila nerespektovala matku, toulala se, byl z ní cítit alkohol, kouřila marihuanu, utíkala z domova. Dále matka kurátorce svěřila, že se dcera od přibližně 15-ti let sebepoškozuje, vyhledává výrazně starší partnery a po rozchodu s nimi se její psychický stav velmi zhorší, sebepoškozuje se, opíjí se. Matka vyslovuje diagnózu deprese. Za těchto okolností se matka již o Kamilu bojí dál postarat a žádá odbornou pomoc. Ani otec nechtěl za těchto okolností převzít výchovu dcery. Argumentoval tím, že nemá podmínky pro výchovu a má nový partnerský vztah. Paní kurátorka vyhodnotila situaci jako vážnou a dala soudu podnět, aby vydal předběžné opatření, kterým by se Kamila umístila do DÚ.  Soud návrhu obratem vyhověl a soudní vykonavatelé s Kamilou ke konci prázdnin zazvonili na náš zvonek.

S těmito informacemi jsem se s Kamilou setkala poprvé. K tzv. vstupnímu rozhovoru přichází hubená dívka, s ostýchavým úsměvem. Příběh vyprávěný Kamilou je příběhem neposkládaného puzzle, zcela odlišný od formální „důkazové“ dikce soudního rozhodnutí. Kamila dlouze líčí své velké „milníky“ v životě. V raném dětství byla spolu se svou starší sestrou odebrána rodičům pro zanedbávání výchovy, alkoholismus, nevyhovující hygienické a bytové podmínky, sestry byly umístěné do dětského domova. Na své vlastní rodiče si Kamila nevzpomíná, nikdy poté je již neviděla, nikdy se o ně nezajímali. Zde si je v pěti letech Kamily vyhlídli mladí bezdětní manželé. Brzy si je z dětského domova odvezli a holky měly novou rodinu, manželé si je osvojili. Na tu dobu vzpomíná moc ráda, všichni byli šťastní. Brzy poté začala chodit i do školy, najednou toho bylo tolik nového.

Rodiče začali podnikat jako drobní živnostníci, pracovali spolu. Po čtyřech letech se Kamile a její sestře narodili rovnou dva sourozenci – holčičí dvojčata. Kamile je devět roků. Mezi rodiči to začalo časem skřípat, až situace vygradovala rozvodovým řízením. To už je Kamile 14 let. V této době se Kamile rozkládají další dílky puzzle. Starší pokrevná sestra šla bydlet s tátou a ona spolu s dvojčaty k mámě („Aby to mámě nebylo líto.“). Dvojčata Kamila popisuje jako rozmazlené, zhýčkané slečinky, kterým rodiče splní, co jim na očích vidí. Kamila má pocit, že rodiče se k nim chovají jinak, mají je víc rádi. Otec si brzy po rozvodu našel novou přítelkyni. Kamila má svou tajnou hypotézu, že s ní otec chodil ještě dřív, ale s nikým o tom nikdy nemluvila. Matka je čerstvě zamilovaná, má nového partnera – vztah trvá pouze několik týdnů, od začátku léta.

Sestra brzy po rozvodu rodičů založí vlastní rodinu, odstěhuje se daleko, asi 200 kilometrů od bydliště Kamily. Sestře je dvacet roků, má dvouletého synka, žije s partnerem.

Své dospívání popisuje Kamila jako období plné zmatků a období hledání lásky. Měla pocit, že její divnou prázdnotu, kterou prožívala, pomůže zacelit partnerský vztah s vyzrálým mužem („S chlapem, který mě miluje, který ví, co chce a dokáže nás zajistit.“) Tak jej intenzivně hledala. Bohužel několik mužů, jež považovala za osudové muže, s nimiž chodí „vážně“, to tak nemysleli, rozešli se s ní. Zjistila, že před zblázněním se jí pomáhají dvě věci – alkohol a sebepoškozování. Někdy, když je hodně zoufalá, tak obojí zároveň. Pro lepší náladu ji taky pomáhá marihuana.  S mámou si přestává rozumět, necítí se doma jako doma. Sní o vybudování si vlastní rodiny, bytu, práce jako sociální pracovnice. S tátou si rozumí víc, ale už má novou partnerku, nechce u nich moc zaclánět. Se sestrou se vídá, ale není to tak často, bydlí daleko. Sestra ji hodně chybí.

Po prvním setkání s Kamilou jsem byla velmi zaražena, jak moc se liší fragmenty příběhu popisovaného matkou (resp. kurátorkou pro mládež) a samotnou dívkou.  Jaká mají očekávání od diagnostického pobytu jednotliví aktéři? Proč rodině nebyla nabídnuta jiná forma pomoci?  Není to vše překotné? Od první návštěvy matky na OSPOD do umístění trvalo jen několik málo dní. Dvouměsíční diagnostický pobyt Kamily začal. Jaké jsou možnosti pro terapeutickou práci s rodinou? V čem můžu být pro Kamilu a její blízké užitečná?

V následujícím schématu se jsem se pokusila zmapovat různé kontexty, úhly pohledu očekávání od diagnostického pobytu, který mi pomohl k orientaci ve spletité situaci Kamily a také si reflektovat i svou nutnou pozici neutrality.

Diagnostický pobyt plynul, Kamile se dařilo celkem dobře, plnila  svůj individuální program rozvoje osobnosti, snažila se nahlížet na své rizikové chování. Velmi stála o zájem rodičů. Kontakt s rodinou se však příliš nedařil. Rodiče sice s Kamilou i s námi udržovali telefonický kontakt, podporovali dceru i písemně, ale dlouho se nedařilo, aby rodiče za dcerou přijeli (cca 150 Km). Přizvání rodiny k osobnímu setkání napomohla až intervence kurátorky na OSPOD v místě bydliště, která si rodiče pozvala na konzultaci. Zde oba přislíbili návštěvu v DÚ.

Nejprve se uskutečnilo setkání s otcem, asi po týdnu s matkou. Oba situaci vnímali jako křehkou, potřebují ještě čas na regeneraci, neumí si představit, že by se aktuálně Kamila vrátila k jednomu z nich.   U soudu budou trvat na nařízení ústavní výchovy. Oba rodiče dokázali ocenit, že Kamila byla dobře naladěná, jak dlouho ne. Oba si uměli představit, že by Kamila u nich v dohledné době strávila víkend.

I pro Kamilu byla setkání s rodiči konečně jistotou. Tak se bála jejich odmítnutí, ačkoli si před ostatními hrála na hrdinku, že se stejně odstěhuje k příteli a žádné rodiče už nepotřebuje. Byla to pro ni velká úleva.  Ani Kamila si teď dost dobře neuměla představit, že by se vrátila. Ke komu vlastně?

Po asi deseti týdnech pobytu soud  nad dívkou nařídil ústavní výchovu. Vzhledem ke studiu Kamily (během pobytu v DÚ měla individuální studijní plán) jsme do ni zprostředkovali umístění do dětského domova, odkud mohla každodenně dojíždět do své školy.

Zde příběh zdánlivě končí. Mohli bychom si klást otázky, jak to bylo dál? Jestli došlo k sbližování rodiny, když už mezi nimi nebyla vzdálenost 150 km? Kdo inicioval případné sbližování?

O Kamile jsme však asi po měsíci slyšeli znovu. Vedení DD nám poslalo žádost o přemístění Kamily do výchovného ústavu. V žádosti stálo, že dívka nerespektuje řád zařízení, autority, zpronevěřila finance určené na nákup učebnic, kouří před školou marihuanu, ze školy se vrací se zpožděním a sebepoškozuje se (doloženo fotodokumentací).

Kolik změn by to pro ni za několik málo měsíců přestavovalo, pokolikáté by už měnila postel? Zase mě někde nechtějí. Souhlas s přemístěním do VÚ jsme nevydali a požádali je, aby se Kamila vrátila zpět do DÚ. Náš předpoklad stabilizace situace, když Kamila zůstane ve své původní škole, v blízkosti rodiny, se neukázal jako aktuálně užitečný.

Kamila přijíždí zpět, vyjadřuje úlevu. V DD se jí nelíbilo, měla pocit, že se tam na ni dívali apriori hned jako na problémovou. Jako jediné pozitivum vnímá, že mohla o víkendu navštívit matku s dvojčaty, stavila se i u otce.

Až jednoho dne….Věta jako z pohádky, ale následující řádky nelze ani jinak uvést.  V příběhu nám ještě chybí jedna blízká osoba –  biologická sestra Kamily. Dívky spolu byly po celou dobu v kontaktu, sestra Kamilu v DÚ opakovaně navštívila. Pro dívku byla velkou oporou. Až jednoho dne….Kamila dostala se sestrou celodenní propustku. Procházely se spolu kousek od velkého nákupního centra,  když se sestra najednou zastavila a řekla, že jí to tu hodně povědomé, že tady určitě někdy, když byly malé, musely být. Zůstaly tedy na místě a rozkoukávaly se. Pak sestru napadlo jít blíž k panelovým domům a přečíst si zvonky. U jednoho jména se sestra zastavila a celá rozrušená Kamile řekla, že tady jako malé určitě bydlely, že je to jejich původní příjmení. Sestry dlouho přemýšlely, co udělat. Zavolaly tedy otci a celou situaci mu popsaly. Chtěly od něj podporu, aby na zvonek zazvonily. Otec jim potvrdil, že se tak dřív jmenovaly a ať konají podle svého přesvědčení. Dívky zazvonily na zvonek. Někdo byl doma, ozvalo se  „Prosím?“. Sestry se představily. Chvíli se v reproduktoru ozýval šelest, po asi minutě se rozezněl  bzučák.  Za chvíli dívky vítala stará paní, se slzami v očích. Byla to jejich babička. Pozvala je dál. Za chvíli přinesla jejich fotky, když byly malé a vyprávěla jim smutný příběh o rodičích, kteří jejich výchovu nezvládali, pili alkohol, měli dluhy. Matka před několika lety zemřela na komplikace v souvislosti s nadměrnou konzumací alkoholu. Otec stále přebývá u babičky spolu se svou přítelkyní. Doma byl i otec, s oběma dívkami se přišel pozdravit. Na sestry ale neudělal dobrý dojem. Naštěstí jim nic nesliboval, bylo vidět, že se za celou situaci stydí. U babičky strávily několik hodin a poté se Kamila vrátila zpátky na oddělení.

Kamila o tomto silném zážitku napsala esej, přidala i telefonický kontakt na babičku. Druhý den byla jako na trní, ihned po ranní komunitě žádala o umožnění další návštěvy babičky. I pro nás pracovníky byl příběh velmi překvapivý, vyvolával různé dohady, v hlavách se honilo i možné zpochybňování věrohodnosti. Proto jsme se rozhodli zavolat na přiložené číslo. Paní na druhém konci vše potvrdila. Chtěli jsme ji pozvat na návštěvu k nám, bylo to kousek. Velmi se omlouvala, že její zdravotní stav jí to neumožní, že téměř nevychází z bytu.

Rozhodli jsme se k nezvyklému kroku, domluvit si návštěvu přímo v jejím bytě, spolu s Kamilou. Paní ráda vyhověla. A tak Kamila získala další kousky do puzzle skládanky, objevila významné kořeny svého života. A babičkou navázala kontakt, pravidelně ji navštěvovala, pomáhala ji s nákupy, dělala ji společnost.

Pro terapeutickou práci nastalo intenzivní období, kdy se s objevením biologické rodiny vynořilo mnoho těžkých a traumatických témat. Piju, protože jsem to zdědila? Jak dopadnu? Budu stejná matka? Chci mít děti? Kamila vytvořila velmi zajímavou rodinnou koláž, pracovala s genealogií, psala vzkaz biologickým i adoptivním rodičům, který pak vypustila do Vltavy. Tematika transgeneračních přenosů ji již strašila méně, cítila se silnější se se vším vyrovnat.

Vzhledem k blížící se zletilosti Kamily bylo třeba s dívkou pracovat na řešení její další perspektivy, kam  se bude v osmnácti vracet. Studium bylo přerušené, čili jsme Kamile umožnili hledat si brigádu v Praze.

Společně jsme pracovali na postupném sbližování z odloučení k rodině. Následné týdny se podařilo zprostředkovat několik propustek k sestře a k matce, připracovali se na obnovení společného soužití. Zároveň jsme pracovali na „krizovém plánu“, vztahy s rodiči byly ještě velmi křehké. Proto jsme Kamile nabízeli možnosti sociálních služeb v blízkosti bydliště (dům na půli cesty, ubytovny). Naše setkávání bylo hodně zaměřené i na imaginace (Jaké to bude, až…., apod.).

Kamila si našla brigádu v rychlém občerstvení, klidné týdny střídaly dny, kdy se přiznala, že si musela zakouřit marihuanu nebo se napít alkoholu. Občas propadla panice, že to nezvládne. Byla to však silnější Kamila, plná vizí do budoucna, už nehledající tolik poztrácené dílky puzzle. Už vidí jasnější obraz své vlastní historie, i když není idylický, ale je její vlastní, pravdivý. Kamila  našla své kořeny, který ji pomohly k návratu domů.

Díky tomuto příběhu jsem si uvědomila několik cenných inspirací. Takové moje puzzle terapeutické podpory:

PRÁCE S CELÝM KONTEXTEM, SYSTÉMEM PŘÍBĚHU KLIENTKY – matematika symptomů příliš nefunguje

HLEDÁNÍ CESTY K UZNÁNÍ OBAV, STRACHU A PŘÁNÍ DRUHÉHO – viz počáteční střety očekávání

HLEDÁNÍ VINÍKA(Ů) NEPOMÁHÁ (včetně práce se sebereflexí terapeuta)

NEDOBROVOLNOST KONTEXTU NEMUSÍ NUTNĚ ZNAMENAT KONTRAINDIKACI K NAVÁZÁNÍ TERAPEUTICKÉHO VZTAHU

KONZILIÁRNÍ PŘÍSTUP K SITUACI– spolupráce různých subjektů ještě v průběhu pobytu

VNÍMÁNÍ I ČASOVÉ PERSPEKTIVY - dynamika pobytu běží jinak než dynamika v rodinách – vnímat individuální potřeby

RODINNÁ TERAPIE  JDE  I  S JEDNOTLIVCEM

PŘEFORMULOVÁNÍ „ÚSPĚCHU“ – terapeutickou práci s rodinou můžeme zahájit, „happy end“  může být i ve změně postojů, ochotě ke spolupráci – příprava pro práci s jiným terapeutem.

Vzpomínka na páteční dlouhá odpoledne na alma mater – Kdybychom méně hodnotili a více se snažili porozumět, byli bychom pro naše klienty(partnery, kamarády, kolegy…)  více užiteční.“

Kamilo, moc děkuji a přeji, aby Tvoje (v dnešní době už Vaše)  kořeny sílily a dodávaly výživu i ke všem větvím.


PhDr. Pavla Skasková (nar. 1980), absolventka PedF UK, oboru: Psychologie - speciální pedagogika, nyní dokončuje doktorské studium psychologie (disertační projekt:  Mateřství nezletilých dívek), přednáší na Katedře psychologie PedF UK. Absolventka výcviku v rodinné a systemické terapii (IRT Praha). Od roku 2005 pracuje jako psycholožka v Diagnostickém ústavu a SVP Praha 4, zabývá se diagnostickou a terapeutickou prací s dospívajícími s rizikovým chováním, rodinnou terapií.

 

Číst 3523 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 17:27

Zanechat komentář

Make sure you enter all the required information, indicated by an asterisk (*). HTML code is not allowed.