úterý, 10 únor 2015 11:22

Kodyšová Eliška: Být sám na děti: sólo rodiče jako rodiče

Napsal(a)

Souhrn

Rodičovství sólo rodičů má jistá specifika, která ovlivňují prospívání dítěte, které v neúplné rodině vyrůstá. Které faktory ovlivňují prospívání dětí nejvýrazněji, jak se tyto faktory vzájemně ovlivňují a kumulují, a jak je lze ovlivnit zvenčí? Text se zabývá i nástrahami, které číhají na sólo rodiče při snaze zvládnout péči o dítě s omezenými zdroji.

Vyrůstání jen s jedním rodičem se týká stále většího počtu dětí. Na jaře roku 2014 oznámil Český statistický úřad, že v neúplné rodinné domácnosti žilo v roce 2013 více než 13% dětí do 15 let[ CITATION Čes14 \l 1029 ]. Jen jeden dospělý v domácnosti znamená poloviční kapacitu na zvládání všeho, co rodina potřebuje: vydělávat peníze, postarat se o domácnost, naslouchat dětem. Jaké to je, vyrůstat jen s mámou nebo s tátou, či vychovávat dítě sám?

Už pojem „neúplná rodina“ v sobě nese určitý prvek hodnocení. Tím, že definuje negativně, vymezuje rodinu s jedním rodičem oproti rodině, kde trvale žijí otec i matka, a naznačuje, že té první něco podstatného chybí. Rodiny s jediným rodičem jsou obecně považované za handicapované v tom, jak zvládají výchovu a péči o děti. Svědčí o tom i to, že bývají relativně častými klienty OSPODů (orgánů sociálně-právní ochrany dětí), dětských krizových center i rodinných terapeutů či poradců. Dětem sólo rodičů hrozí dokonce několikanásobně vyšší riziko, že budou z rodiny odebrány do ústavní péče [ CITATION Min07 \l 1029 ]. Znamená to ale, že sólo rodičovství je samo o sobě příčinou problémů ve výchově?

Sólo rodičovství: příčina neprospívání dětí, nebo jen další okolnost?

Většina odborníků u nás se shodne, že ke zdravé výchově dítěte je přítomnost obou rodičů – otce i matky – nezbytná, protože každý z rodičů má svou nezastupitelnou roli. V zahraničí se téma vyrůstání v neúplné rodině zkoumá především v rámci sociologie rodiny, která sleduje různé dopady změn v podobách rodiny v rozvinutém světě. Na toto téma lze nalézt řadu kvalitních studií i metaanalýz a systematických přehledů (např. Härkönen, 2014; Bernardi, Härkönen, Boertien, Rydell, Bastaits, & Mortelmans, 2013; Härkönen & Garriga, 2009), které pohled obvyklý u nás zajímavým způsobem rozšiřují.

Většina studií dochází k názoru, že děti z rodin, kde se partnerství rodičů rozpadne, jsou na tom hůře než děti z rodin úplných; a to v celém spektru psychologických, somatických i socioekonomických ukazatelů. Za všechny uveďme souhrnné zjištění Paula R. Amata[ CITATION Ama05 \l 1029 ], který je jedním z autorů dvou vlivných metaanalýz na toto téma. Studie, se kterými pracoval, zjistily, že děti z rozvedených rodin si vedou obvykle hůře v měřítkách sledujících školní výsledky, problémy s chováním, emoční pohodu, sebevědomí a vztahy s vrstevníky. Amato také uvádí, že oproti dětem žijícím s oběma biologickými rodiči mají děti rozvedených rodičů oslabenou citovou vazbu k matkám i otcům. Některé nepříznivé jevy spojené s rozvodem rodičů přitom přetrvávají až do dospělosti.

Jako doklad toho, že rozvod, resp. sólo rodičovství jsou příčinou neprospívání dětí, působí tato zjištění dost impozantně. Nesmíme ale zapomínat, že kauzalitu nelze doložit pouhou korelací. Nejlépe ji můžeme ověřit experimentem, který je ale v tomto případě nepoužitelný; druhou nejlepší možností je kontrola možných intervenujících proměnných. Amato ukazuje, že studie, které volí tuto možnost, docházejí k závěru, že sólo rodičovství samo o sobě má na prospívání dětí jen spíše slabý vliv. Výrazněji tu působí právě další okolnosti, které se s vyrůstáním v neúplné rodině bohužel často pojí.

S tím souhlasí např. Albert Kšiňan, doktorand oboru Family Science na Univerzitě v Kentucky. V textu na serveru psychologie.cz formuluje problematiku vyrůstání v jiné než úplné biologické rodině pozitivně, když uvádí: „Je třeba připustit, že děti se mohou zdravě vyvíjet i v méně tradičních typech rodin [tj. v rodině, v jejímž čele stojí homosexuální pár, či v rodině sólo rodiče] za předpokladu příznivých sociálních podmínek.“[ CITATION Kši14 \l 1029 ]

Kromě toho statistické projekce, které již zmiňovaný Amato odvodil z rozsáhlé studie zdraví amerických adolescentů (National Study of Adolescent Health provedená v letech 1994/95), ukazují, že i hypotetické snížení podílu dětí z rozvedených rodin v populaci a zvýšení podílu dětí vychovávaných oběma rodiči by výskyt problematických jevů změnilo jen nevýrazně. Amato to vysvětluje tím, že samotný fakt, že dítě vyrůstá s oběma rodiči, je jen jedním z celé řady faktorů, a navíc nikoli tím nejzávažnějším. Další autoři (např. Härkönen, 2014) upozorňují na to, že řadu těchto nepříznivých jevů lze sledovat už v období před rozvodem, tedy v době, kdy dítě ještě žije s oběma rodiči.

Proč se zabývat příčinami, když podstata – horší prospívání dítěte v neúplné rodině – je stále stejná? Jednoduše proto, že jejich znalost nám umožní neúplné rodině lépe pomoci: volit efektivní intervence a znát hranice možností svých i kontextu, ve kterém působíme, a umět odkázat na další zdroje pomoci, které cílí na další potíže, jež rodina řeší. Právě komplexní psychosociální podpora rodin sólo rodičů je těžištěm práce zahraničních organizací, které se sólo rodiči dlouhodobě pracují. APERIO se s jejich prací seznámilo v průběhu dvouletého projektu věnovaného sólo rodičům a jejich rodinám.

Co je za horším prospíváním dítěte

Jaké jsou tedy hlavní prediktory neprospívání dětí? Důležitým prediktorem především školního prospěchu je ekonomická situace rodiny, která je u řady rodin sólo rodičů méně dobrá (v ČR patří mezi skupiny nejvíce ohrožené sociálním vyloučením a chudobou). Protože u nás stále přetrvává rozdělení výdělečné a výchovné role mezi partnery, dítě zůstává v péči toho rodiče, jehož příjmy jsou nižší (zpravidla je to matka). Nedávná irská studie, jež sledovala 8.500 devítiletých dětí, poukázala dokonce na vliv chudoby v primární rodině matky na školní výsledky dítěte[ CITATION Han13 \l 1029 ]. To mluví ve prospěch těch, kteří upozorňují na riziko transgeneračního přenosu chudoby a jeho škodlivých dopadů.

Jeden z nejvýznamnějších faktorů psychické a emoční pohody dítěte je zase kvalita rodičovské péče. Amato přisuzuje snížené rodičovské kompetence skutečnosti, že sólo rodiče musí vynaložit obrovské množství času a energie na zajištění základních potřeb rodiny, a na výchovu dítěte jim tedy zbývají jen omezené zdroje. Dalším faktorem, který rodičovské kompetence narušuje, je vedle chronického přetížení a vyčerpání i deprese. K podobným závěrům docházejí i psychologové zabývající se teorií self-efficacy (viz obr. 1). Statistický model srovnávající determinanty rodičovské self-efficacy matek žijících s partnerem a sólo matek ukazuje, že spokojenost v manželství je při finanční tísni ochranným faktorem, jehož absence vede k depresi. Deprese a rodičovská self-efficacy jsou přitom spojené rameny vah – ve chvíli, kdy jedné přibývá, druhé naopak ubývá[ CITATION Ban97 \l 1029 ].

Obr. 1 - Ochranný vliv partnerství v době finanční tísně [ CITATION Ban97 \l 1029 ]

Kvalitu rodičovské péče nemusí zprostředkovat pouze ten rodič, který má dítě v péči. Významnou roli má i druhý rodič. Jeho zapojení do výchovy dítěte se příznivě projevuje i na školním prospěchu a emoční pohodě. Dobrá spolupráce obou rodičů, i když už nejsou partnery, je pro dítě obrovskou výhodou v celkově méně příznivé situaci: nejenže zažívá ukázku dobré mezilidské komunikace, ale pravidla a hranice, které má nastavené, jsou mnohem konzistentnější[ CITATION Ama05 \l 1029 ]. A v neposlední řadě dobrá komunikace mezi bývalými partnery zvyšuje ochotu druhého rodiče podílet se na péči o dítě i finančně, tj. platit výživné v odpovídající výši a snížit tak chudobu, ve které dítě vyrůstá. Bohužel neplacení výživného u nás patří k jednomu z nejčastějších trestných činů, což o velké ochotě tzv. povinných rodičů (otců, ale i matek) zapojit se do péče právě nevypovídá.

Dalším negativním faktorem je stres, který dítě zažívá. Jeho zdrojem může být např. změna bydliště (a tím i ztráta podpůrné sociální sítě) v důsledku rozchodu partnerů. Nejčastější a nejvýznamnější příčinou stresu dítěte ale bývá konflikt mezi rodiči, který je často průvodním jevem rozpadu rodiny[ CITATION Ama05 \l 1029 ]. Rodiny se však velmi liší v tom, zda rozvod situaci ulehčí, anebo naopak zkomplikuje. Lze říci, že rozvodové řízení v našich podmínkách není proces, který by facilitoval konstruktivní komunikaci mezi rozvádějícími se rodiči. Mediace je využívána jen výjimečně, psychologické poradenství je využíváno izolovaně a častěji jako podpora pro jednoho z partnerů, než jako podpora procesu rozvodu. Řešení komunikačních sporů prostřednictvím advokáta je tedy běžnější než prostřednictvím psychologa či mediátora. K případovým konferencím se u nás sahá jen v krajních případech, nikoli preventivně, a tzv. Cochemský model, jenž zapojuje do rozvodového řízení a do řízení o svěření dětí do péče široké spektrum odborníků s cílem sledovat nejlepší zájem dítěte, se zde zatím nevyužívá. Předpokládá se zřejmě, že rodiče jsou dospělí lidé, kteří dokážou při rozchodu postupovat vyzrále a v nejlepším zájmu svého dítěte. Realita však ukazuje, že v takové situaci převáží krátkodobá hlediska (zbavit se stresu, který ze vztahu vyplývá) nad dlouhodobými (uchovat dobré vztahy s druhým rodičem, protože spolu máme dítě, pro které budu potřebovat jeho pomoc a podporu). Konflikt mezi rodiči tedy nejen způsobuje a zvyšuje stres zažívaný dítětem, ale dlouhodobě zhoršuje jeho prospívání tím, že omezuje zdroje, které jsou mu k dispozici. Zde je velký potenciál rodinné a partnerské terapie, která je však stejně jako další psychosociální služby využívána méně, než by bylo zapotřebí.

Vědět, kdy a jak si říci o pomoc

Nelze-li využít spolupráce s partnerem, je stále možné vytvořit fungující síť sociální opory, ve které lze spočinout při nesnázích. Její vytvoření však není samozřejmé, zvláště pro sólo rodiče. Na jedné straně jsou zjevně „na dítě sami“ a pomoc z okolí se jim může nabízet častěji. Na straně druhé mohou dostupnost a přijatelnost opory ovlivnit i jiné faktory, vnější i vnitřní. Při seminářích pro sólo rodiče i pro odborníky, kteří s nimi pracují, jsme se obou skupin ptali, jaké jsou podle nich výhody a nevýhody sólo rodičovství. Častá odpověď, především ze strany žen, zněla, že je fajn nemuset se hádat o výchově a domácnosti s druhým rodičem, ale být na vše sám, mít za všechno zodpovědnost, je těžké a vyčerpávající. Sólo matky čerpaly hodně energie z vlastní emancipace a vymanění se z vyčerpávajícího vztahu. Pozorovali jsme ale, že v některých případech přecházela pevnost a síla, kterou tyto ženy potřebovaly, aby vydržely vše doslova ustát a nezhroutit se, až v rigiditu a nedostatek reflexe vlastních postojů a potřeb. Tak paradoxně ztrácely kontakt nejen se sebou, ale i s dětmi. Obava z vlastní slabosti a neschopnosti zajistit rodinu jim však neumožnila hledat oporu okolí, jako by platilo „jednou selžeš, navždy selžeš“.

To se dá do jisté míry pozorovat i v sérii videí, které v rámci tohoto projektu připravilo APERIO. Sólo otcové, kteří se s námi podělili o své zkušenosti, byli mnohem úspěšnější v angažování dalších zdrojů podpory a v rozhovorech kladli důraz na citové a vztahové aspekty péče o dítě. Čím finančně vypjatější je situace rodiny, tím vyhrocenější je zacházení se zdroji v rodině. Sledování rodin sociálně vyloučených sólo rodičů v USA ukázalo, že zatímco sólo matky investují značnou část energie do toho, aby rodinu uživily (i v rámci svého velmi skromného výdělku), sólo otcové ze sociálně vyloučených rodin nechtějí být pouze živiteli a chtějí trávit se svými dětmi více času než jejich vlastní otcové, a to i za cenu toho, že téměř rezignují na výdělečnou práci[ CITATION Gol13 \l 1029 ].

Zdá se, že absence druhého partnera v rodině může vést k tomu, že sólo rodič překompenzuje partnerovu obvyklou genderovou roli, aby jeho nepřítomnost v rodině vynahradil. Podpůrná práce s neúplnou rodinou může proto v tomto případě vnést do oslabené rodiny zase rovnováhu a pomoci hledat cestu k tomu, jak zajistit všechno, co děti i rodič potřebují: peníze, bydlení, sebeúctu, čas na sebe i čas na vzájemný vztah.

Použitá literatura:

Amato, P. R. (2005). The impact of family formation change on the cognitive, social, and emotional well-being of the next generation. The future of children, 15(2), 75-96.

Bandura, A. (1997). Self-efficacy: the exercise of control. New York: Freeman.

Bernardi, F., Härkönen, J., Boertien, D., Rydell, L. A., Bastaits, K., & Mortelmans, D. (2013). Effects of family forms and dynamics on children’s. FamiliesAndSocieties.

Český stastistický úřad. (9. duben 2014). Do manželství mladí lidé nepospíchají. Načteno z ČSÚ: http://www.czso.cz/csu/tz.nsf/i/do_manzelstvi_mladi_lide_nepospichaji_20140409

Goldstein, D. (2. červenec 2013). New New Fatherhood in the Inner City. Načteno z The Daily Beast: http://www.thedailybeast.com/articles/2013/07/02/new-new-fatherhood-in-the-inner-city.html

Hannan, C., Halpin, B., & Coleman, C. (2013). Growing Up in a One-Parent Family: The Influence of Family Structure on Child Outcomes. A Report for the Family Support Agency. Limerick: Department of Sociology, University of Limerick.

Härkönen, J. (2014). Divorce: Trends, Patterns, Causes, Consequences. The Wiley-Blackwell Companion to the Sociology of Families, 303.

Härkönen, J., & Garriga, A. (2009). The effects of marital instability on children’s well-being and intergenerational relations. EQUALSOC State-of-the-art report. Pompeu Fabra University and Stockholm University.

Kšiňan, A. (29. leden 2014). Proč děti nepotřebují tatínka. Získáno 23. červenec 2014, z Psychologie.cz: http://psychologie.cz/proc-deti-nepotrebuji-tatinka/

Ministerstvo vnitra ČR. (2007). Hodnocení systému péče o ohrožené děti. Praha, ČR. Načteno z www.mvcr.cz/soubor/hodnoceni-systemu3-pdf.aspx

 

Článek vznikl v rámci projektu „Rodiče samoživitelé/ky a trh práce“, který realizuje APERIO – Společnost pro zdravé rodičovství. Realizace projektu je financována z Evropských sociálních fondů v ČR, prostřednictvím Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost a státního rozpočtu ČR. Projekt CZ.1.04/5.1.01/77.00353

Číst 3251 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 22:53
Mgr. Eliška Kodyšová

Autorka působí jako psycholožka v neziskové organizaci APERIO, kde se v poslední době věnuje především tématice sólo rodičovství. S rodiči pracuje poradensky i jako lektorka. Zaměřuje se na problematiku vstupu do rodičovství, včetně porodního zážitku, a na přechodová období v životě rodiny.

Nejnovější od Mgr. Eliška Kodyšová