středa, 08 říjen 2014 00:00

Gjuričová Šárka: "Kdo by chtěl být z rozpadlé rodiny?" Jak mluvíme, tak myslíme

Napsal(a)

Souhrn

Text, který jsem slíbila po jarním Dni rodinné terapie redaktorce Softfóra jsem nenapsala včas. Kdoví, jestli bych ho napsala, nebýt Chvály!

Jazyk, který užíváme, nejen popisuje či zobrazuje, ale také utváří, konstruuje. Postmoderní objev, který reflektuje konstitutivní význam toho, jak o věcech mluvíme. Odlišné vidění světa každým z nás byl na té cestě jen první krok. Pro rodinné terapeuty jde  o myšlenky bohatě využité například narativní terapií.

Není lhostejné, jaká slova volíme, protože nás ovlivňují. Pro odborníky, kteří se zabývali rodinami, vedl k otázce: jaký jazyk máme k dispozici k zachycení změn v rodinách, ke kterým v posledním půlstoletí dochází?  Negativní jazyk, který jsme užívali a snad užíváme, nemůže nemít vliv na to, jak se lidé v takových „ jiných“ rodinách cítí, a ovšem ovlivňuje, jak na ně pohlížejí ostatní, včetně odborníků. „No řekněte, kdo by chtěl být z rozpadlé rodiny?“ postěžovala si kdysi jedna má klientka.

Rozvod se stal v naší kultuře dostupným prostředkem k opravě původní volby. To je realita. Změny v rodinách reflektoval posléze jazyk odborných textů. V posledních desetiletích se tam už obvykle nemluví o biologické rodině jako o normě, od sedmdesátých let se mluví o různých formách rodin.

Pro většinu čtenářů je možná můj úvod opakováním známého. Chtěla jsem vyjádřit, že právě v oblasti diskurzů o rodinách jde stále o boj. Boj diskurzů je mnohdy ideologizovaný. Pro někoho je rodina jen rodina biologická, od slova rodit. Jiní bojují za širší pojetí, rodinou chtějí být např. páry stejného pohlaví. Podle mého názoru ideologické názory nepatří do terapeutických pracoven. Pro  nás lektory IRT P při programu vzdělání, i při terapii jsou rodinou ti, kdo se za rodinu prohlašují; toto pojetí je samozřejmou součástí nehodnotící terapeutické pozice.

Jakou pozici a jakou roli jako terapeuté v této době, nutně už postmoderní, vlastně máme? 

Setkáváme se s rodinami v jedinečných životních situacích, chceme jim být užiteční tím, že nasloucháme jejich příběhu, jejich pravdě, spolu s nimi hledáme nadějnější možnosti, možnosti změny; jako terapeuté nemáme ani nemůžeme hodnotit. Porovnávání s jakousi ideální normou není součástí naší terapeutické pozice. Pro složitě utvořené „patchworkové“ rodiny může být snaha podobat se biologickým rodinám nevýhodná; např. vede ke snaze upevnit nově vznikou rodinu a vylučovat někoho z původních biologických příbuzných.

Zkusím nabídnout něco z našeho přístupu, tedy Institutu rodinné terapie Praha k složitým či patchworkovým rodinám.  Zdůrazňujeme, že předpokladem práce s jakkoli složitými rodinami je otevřenost jejich vidění světa a společné hledání nadějnější podoby jejich života. V naší příručce (Gjuričová, Kubička 2009) si naši frekventanti mohou přečíst i o tom, že systemická terapie postmoderní doby odmítá formulovat, co je norma.  „Nevím, co je normální rodina“, vyhlásil programově Gianfranco Cecchin.  Je zkrátka mnoho podob normální rodiny. S představou, že můžeme určit, co je norma rodiny a jejího vývoje, se dnes setkáme v odborné literatuře málokdy. Setkali jsme se s tím, že kolegové z jiných oborů od nás takové normy očekávají, takovou ale roli nemáme.

Jako terapeuti jsme otevření práci s rodinami v různém složení -  často zveme nejprve biologické rodiče a jejich děti, na užitečném a možném složení prvního a dalších setkání se domlouváme. Zveme i děti všech věků, někdy se pak dohodneme na části sezení pro dospělé. Vyplácí se nespoléhat jen na vlastní intuici, je potřeba vědět,  jaké potřeby mívají členové rodiny, a to zvláště ti malí a mladí, po rozvodu a v případech velkých změn, nových sňatků rodičů, nemožnosti či neschopnosti rodičů se o děti starat.
V situacích změn rodin bývá přínosné pomoct rodičům porozumět nejasným ztrátám a dilematům dětí. Rodiče obvykle věří, že se ve vztahu k dítěti nezměnili - jenže děti vidí, že se změnili; je mnoho problémů ve vztahu mezi rodičem a dítětem. Děti někdy těžko přijímají nového partnera rodiče. Jsou odlišná očekávání každého člena rodiny, pokud jde o roli ostatních. Co má a nemá dělat otcova nová partnerka podle maminky ? Stačí si představit, kolik takových otázek má každý člen rodiny v hlavě.  Bývá třeba hledat domluvu biologických rodičů o důležitých otázkách, včetně názoru na roli nových partnerů. Bývají konflikty mezi dětmi ze strany každého… je mnoho věcí, které šťastný nový pár nečekal.

Na Dni vystoupily kolegyně Hanka Slánská a Tereza Konrádová, které pracují s „těžkými“ rodinami, nejen složitě poskládanými, ale s mnoha problémy, často znevýhodněnými, s velkou otevřeností a invencí, velmi dobře. Byla jsem na ně na Dni moc pyšná.

Od naší absolventky, která pracuje nyní ve Švédsku, jsem se dověděla, že se tam před lety mluvilo o nevlastních, později o „ přilepených“sourozencích a rodičích. Současný výraz bonusoví - mluví se o bonusových rodičích, bonusových sourozencích – považuji za zajímavý dekonstruktivní experiment, o kterém stojí za to vědět. Možná se švédským dětem vztah s bonusovou mámou, ( v mém porozumění mámou navíc, k dobru) může tvořit snáz než s nevlastní matkou nebo dokonce s macechou. Nenapadlo by mne podezírat Švédy, že chtějí orwellovsky manipulovat skutečností rodin, jak to napadlo Vláďu Chválu. A i kdyby švédské děcko závidělo kamarádovi bonusového tátu, bylo by to takové neštěstí?

Koncept sociální dělohy, který s Lídou Trapkovou vyvinuli, i jejich pojetí vztahů vrozených a získaných, znám docela dobře. Už vzhledem k tomu, jak jsou oba s Vláďou aktivní, málokdo o jejich pojetí neví. Jejich knížku jsem si přečetla, ostatně  jsme na ni s Jiřím Kubičkou před časem reagovali v časopise Psychoterapie;  očekávali jsme tehdy diskusi, ale nepřišla. To, že jejich pojetí  v rámci mého přístupu neužívám, přece nemusí znamenat, že ho nerespektuju. Stejně jako dobře znám a cením si přínosu Lynn Hoffmanové a dalších důležitých starších konceptů, které Vláďa uvedl; za těch dvacet let jsem objevila jiné inspirace. Terapeuti nemají přece jediný jazyk a jediný přístup. 

Každý vidíme svět jinak, každý ho jinak popisujeme, jinak čteme popisy ostatních. Rozdíly reflektujeme, můžou být docela zajímavé. Díky postmoderní pluralitě bychom s odlišností myslím mohli žít docela dobře. Měli bychom se učit o odlišnostech mluvit. Porozumět mému a našemu přístupu může pomoct naše knížka.   

P.S. Překvapuje mne, že si Vláďa nepamatuje, jak je to se sekcí  rodinné terapie a se Softem.  Oba jsme byli i společně v každé z nich mnoho let. Budu mu to muset připomenout, až se uvidíme na Dni rodinných terapeutů. Bez sekce rodinné terapie, která nás připojuje k Psychoterapeutické společnosti České lékařské společnosti JEP bychom například neměli možnost využívat prostor v Sokolské 31.

Číst 3001 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 17:25
PhDr. Šárka Gjuričová

Autorka je rodinná terapeutka, klinická psycholožka, od 90. let působí v Centru rodinné terapie v Motole, které s Janem Špitzem založili. Spolu s Jiřím Kubičkou a Leou Brodovou má na starosti komplexní vzdělávací program Institutu rodinné terapie Praha, působí i jako lektorka a supervizorka. Je spoluautorkou několika knížek, přednáší v různých kontextech.