Malá ukázka z knihy Gjuričová, Kubička: Rodinná terapie - systemické a narativní přístupy 2,doplněné a přepracované vydání, nakl. Grada, 2009

Na konferencích i v literatuře se často setkáváme s tím, že jsou proti sobě stavěny sociální konstrukce (někdy „pouhé sociální konstrukce") a „fakta". Příkladem faktů by mohlo být např. biologické mateřství a otcovství, nemoci s organickou etiologií, průměrná vetší fyzická síla mužů oproti ženám, jejich odlišné psychologické schopnosti a vlastnosti vyplývající z výzkumů. Pro terapii jakoby z toho plynulo, že má tato fakta respektovat a nesnažit se měnit to, co je dáno objektivní realitou. Tento protiklad faktů a sociálních konstrukcí považujeme za falešný. Terapeuti uvažující sociálně konstrukcionisticky vědí, že se nesetkávají s „objektivní realitou", ale s tím, co se o ní říká. A to co se říká, není nikdy holý fakt, vždy je explicitně nebo implicitně komentářem či argumentem.

Říkalo se „Mater semper certa, pater semper incertus". Příklad zaměněných dětí z Třebíče ukazuje, že i matka může být nejistá; zároveň zde byla vidět síla „pouhé sociální konstrukce": pro rodiče, kteří vychovávali dítě v přesvědčení, že jsou jeho biologickými rodiči bylo velmi nesnadné se ho vzdát výměnou za dítě, které bylo jejich podle testu DNA. Kdo je otcem a matkou dítěte není přímo dáno biologicky, ale prostřednictvím řady sociálních a právních aktů, které můžou – u matek výjimečně, u otců častěji – vést k tomu, že v matrice jsou jako rodiče uvedeni lidé, jejichž biologické rodičovství by test DNA nepotvrdil. Nezapomínejme, že i důvěryhodnost testu DNA je sociálně konstruována, opírá se o autoritu vědy.

Když se M.Foucaulta ptali, co soudí o výzkumech, podle kterých je homosexuální orientace biologicky vrozená, odpověděl: „Vůbec nic". Přitom Foucaultovým nejrozsáhlejším projektem byly nedokončené dějiny sexuality, sám se svými homosexuálními vztahy netajil a zemřel na AIDS, kterým se nakazil při homosexuálním styku. Tato odpověď neznamenala „Nevěřím tomu", ale „Tato otázka je mimo můj obor".

Podobně v našem pojetí terapie nejsou terapeuti povoláni k tomu, aby rozhodovali o tom, co jsou fakta a co pouhé názory. Terapeuti nevědí co je, ale co o tom jejich klienti a diskurz, jehož jsou součástí, říká. Respektují realitu klienta, ale někdy ji také vystavují otázkám – tam, kde se realita pro ně stává břemenem.

Richard byl od malička zcela mimořádně nezvladatelné dítě. Sklony k bezohlednému sebeprosazování, agresi a lhaní se projevovaly už v jeslích. Učitelky v mateřské školce říkaly, že se s takovým dítětem ještě nesetkaly. Tyto vlastnosti dědil po otci, který je obestřen tajemstvím. Pocházel odněkud z jihovýchodní Evropy, z území tehdejší Jugoslávie, nebyl Slovan, ale snad Albánec, snad Turek. Byl to na první pohled okouzlující a nesmírně inteligentní muž, ale žít se s ním nedalo – rozešel se i se svou rodinou. S Richardovou matkou nikdy nežil a není jasné, zda někdo z rodiny ví, kde teď žije. Nároky na Richardovu výchovu byly tak nesmírné, že musela spojit síly celá širší rodina, velkou část svého života žil Richard u prarodičů Genetický původ obtíží je pro všechny členy rodiny zcela mimo diskusi, na náznaky od odborníků v minulosti, že by to mohlo být i jinak, vzpomínají jako na velkou křivdu. Richardova matka říká, že samozřejmě počítá s tím, že chlapci jsou od přírody agresivnější než dívky, ovšem nad Richardem si zoufá. Je lékařka a přečetla si, že povahové rysy jsou asi ze 78 procent zděděné – tím je přece dáno, že s Richardovým problémovým chováním se skoro nedá nic dělat (protože na vlivy prostředí zbývá chabých 20%)

Richardova matka se zde zapojuje do diskurzu o biologické determinovanosti chování – větší agresivita mužů oproti ženám se skutečně velmi často vysvětluje biologicky a vysoká heritabilita povahových rysů je skutečně výzkumy potvrzována. Terapeut nemůže posoudit, zda heredita skutečně hraje tak velkou roli v tamto konkrétním případě. Ví ale, že Richardova rodina si to myslí a může si klást otázku, jaký to pro ně má význam. První, co je patrné, je to, že genetické vysvětlení chrání rodinu před obviněním ze špatné výchovy. S Richardovým otcem se matka seznámila během vysokoškolských studií a přišla s ním do jiného stavu ještě před absolutoriem. Šlo o vzpouru proti rodičům, kterým velmi záleželo na tom, aby studia dokončila a zahájila lékařskou kariéru. Jejího partnera zcela odmítali, nepřišli ani na svatbu. Po rozpadu manželství se Richardova matka s rodiči smířila, uznala, že měli pravdu a vděčně přijímala jejich pomoc, díky které mohla ukončit studia, začít pracovat jako lékařka, udělat si atestaci. Svého manžela zpočátku velmi milovala, teď si ale o něm myslí, že jí zkazil život. Má sice svou lékařskou kariéru, ale od rozchodu s Richardovým otcem neměla stálého partnera – pojala k mužům obecně nedůvěru a také nešlo skloubit výchovu krajně nezvladatelného dítěte, náročnou práci a nový partnerský vztah.

Bylo by snadné zkonstruovat tento příběh tak, že by v něm biologická heredita nehrála žádnou roli: Richardův otec bylo odmítán rodiči jeho matky, po rozpadu vztahu i jí samotnou. V rodině po něm zbyl Richard, který rovněž odmítán jako zástupce cizorodého prvku otce a navíc matce značně zkomplikoval život. Rodina se sice snažila mu poskytnout co nejlepší péči, nicméně měli k němu ambivalentní postoj. To, že vyrůstal částečně u prarodičů vnímal Richard jako odmítnutí matkou. Richard sdílí s rodinou představu o své odlišné dědičnosti a podle toho se chová; má negativní sebepojetí. Máme tedy dvě krajní možnosti vyprávění o Richardovi, ale ani jedna není terapeuticky přínosná. Verze biologické predestinace zbavuje rodinu podezření z toho, že něco dělali špatně, ale vylučuje možnost zlepšení Richardova chování a jeho plné přijetí do rodiny. Verze deprivační je naopak pro rodinu zcela nepřijatelná a ta jí nutně musí odmítat. Nikdo dobrovolně nepřijme příběh ve kterém má roli negativního hrdiny. Terapeut se v tomto neztotožnil s fatalistickým příběhem nabízeným rodinou ani ji nevnucoval alternativní psychologizující výklad: hledal ve vztahu matky a Richarda zárodky smíření a spolupráce do budoucnosti. Těch se nakonec našlo dost: např. matka u Richarda oceňuje jeho inteligenci, šikovnost, tělesnou zdatnost, atraktivnost pro dívky. Richard zase jednoznačně dává přednost tomu, bydlet po přechodu na střední školu u matky. Oba si mohou říci, že v Richardových 14 a matčiných 37 letech ještě není nic ztraceno.

Sociálně konstrukcionistický přístup lze považovat za analogii fenomenologické redukce (uzávorkování) – tak jako se fenomenolog dostává k čistému fenoménu uzávorkováním toho, co je mimo vědomí, sociální konstrukcionista se dostává k postižení toho, jak lidé realitu konstruují, tím že tuto realitu dává do závorky. V závorce se na rozdíl od fenomenologie dostávají i individuální vnitřní děje – víme o nich jen to, co se o nich říká. Je zde ovšem i další rozdíl – terapie je praktická činnost, při které terapeuti nesou zodpovědnost. Mají své konstrukce reality, kterých se vždy nemůžou, nechtějí nebo dokonce nesmějí zřeknout. Domnívá-li se např. terapeut či terapeutka, že v rodině dochází k násilí na dospělém či dítěti, nemůže toto svoje přesvědčení uzávorkovat a říci si řekněme – matka tvrdí, že otec bije ji i děti, já tomu sice věřím, ale jelikož to otec popírá nebo považuje svoje chování za oprávněné, je to tvrzení proti tvrzení a já se nebudu zabývat tím, jak je to doopravdy. Terapeuti nežijí mimo společnost a berou na sebe zodpovědnost za svou činnost či nečinnost. V případě trestného činu je to jasné – terapeut se nemůže rozhodnout, že bude ignorovat to, že žije ve společnosti, ve které o vině či nevinně rozhodují instituce k tomu určené. Justiční systém je instituce, které má v moderní společnosti rozhodující roli v určitých typech sociální konstrukce – i když se samozřejmě také mohou mýlit nebo z jiných důvodů rozhodovat nespravedlivě.