úterý, 12 říjen 2021 08:52

Gjuričová Šárka: Výzkumníci genderové identity a transgender: zkušenosti terapeutky

Napsal(a)

O naší době se někdy říká, že je dobou hledání identit. Osobní identita je předmětem reflexe, zkoumání a výběru; ne vše, co mi je společností či rodinou připsáno, přijímám. Otázka Kým jsem a nejsem se pojí i s nezbytnou otázkou Kým mohu být. Identita není chápána jen jako fixní stav, ale jako proces, v němž figurujeme jako aktéři. Mluvíme také o fluidní identitě. 

Genderová identita jako téma zkoumání (otazníky trans)

Toto diskurzivní pojetí identity dnes patří - i když ne nutně reflektovaně - do naší každodennosti. Vezměme si, kolik aspektů může mít naše identita: jsem ředitel firmy, kritický Evropan, vlastenec, chci být přísný otec, vzorný manžel, volič Ano, chovatel králíků, sborový zpěvák…, kým jsme je tedy do jisté míry naším celoživotním projektem.
Zatímco například v historicky nedávné době byla i profesní identita do značné míry fixní, syn řezníka býval řezníkem, už pár generací není profesní identita stabilní nejen z generačního, ale ani individuálního hlediska. Avšak mužskou či ženskou identitu máme při narození určenu, dokonce před narozením si rodiče ukazují snímek a povídají si, že to je kluk nebo holka. Při narození máme tuto identitu zaznamenánu rodným číslem. Jakoby právě tuto určenost bylo nyní dospívajícími potřeba zkoumat - a případně zpochybnit. Jan Špitz, kterého ještě mnozí kolegové pamatují jako inspirujícího terapeuta a učitele, vyjadřoval významné téma, které se v jisté době objeví, obratem „Je to ve světě!“.
Jan Špitz měl citlivost pro znamení doby, dokázal je vytušit a reagovat na ně.  Snažili jsme se něco ze Špitzovy otevřenosti vnést do programu Institutu rodinné terapie Praha, spolupracovali jsme na něm s Leou Brodovou a Jiřím Kubičkou přes dvacet let. Téma genderu jsme se v programu od počátku věnovali, všímali jsme si i řídkých případů, které dnes mají diagnózu genderová dysforie.[1]
Příklad: Setkávám se s rodinou, jejíž patnáctiletá Jana se řadu měsíců intenzivně zabývá naléhavou myšlenkou, že je „ve skutečnosti“ chlapec. Je nešťastná, chce vypadat jako kluk, nechala se ostříhat, dojem ale nijak zvlášť chlapecký není.  V létě s rodinou u moře radši vůbec neplavala, než by si vzala dívčí plavky.  Rodiče jsou znepokojeni, Jana nechce s nimi trávit čas, je mrzutá, tajnůstkářská, negativistická. Prý je zavřená doma, s vrstevníky se nestýká. 
Při individuálních rozhovorech rozvíjí své představy. Chce být oslovována mužským jménem, ukáže se ale, že rodinu o to nepožádala. Naříká, že je tragédie, že se nenarodila jako kluk, bude celý život nešťastná, nenávidí své tělo, svá prsa. Opět jindy připustí, že by v budoucnu možná chtěla mít děti.  Sdílí své fantazie o chlapeckém hrdinovi, chaotické do té míry, že to budí  podezření na poruchy myšlení. Objednané vyšetření Rorschacha ale podezření nepotvrdí. Později se od Jany dozvím, že měnit tělo prostřednictvím hormonů by rozhodně nechtěla, to se jí hnusí.
Po roce mluví negativně a nespokojeně o svých prázdninách, i když připustí, že program na táboře ušel. Byl tam kluk, snad se do ní zamiloval, musela ho zklamat. Hodně kreslí, chtěla by být architektka, jenže když není kluk, nemá to cenu. Život nemá cenu, možná v budoucnu spáchá sebevraždu. Těžko ale dovede vymyslet, v čem by byl její život bezprostředně odlišný, pokud by byla kluk. Požádám Janu o souhlas se setkáním s rodiči s tím, že obsah našich hovorů neplánuji tématizovat. Od rodičů se dozvím, že je to s Janou lepší, dá se s ní mluvit, mámě dokonce pomáhá s vařením. Jakoby si negativní emoce schovávala pro setkávání se mnou, což lze hodnotit jako pozitivní změnu. 

Transgender (zkušenosti z terapeutické praxe)

… Zhluboka se nadechl a pak si uvědomil, že jsou věci, které jsou nesdělitelné. Bianca Bellová (Tyhle fragmenty, 2021)
V této části  sdělení  se chci podělit o zkušenost z mnoha setkání s trans lidmi různého věku v rozmezí posledních dvaceti let. Klienti a klientky ke mně do praxe přicházeli na doporučení kolegyň a kolegů, někteří vědí, že se konceptem genderu zabývám a pracuji s ním v terapii, nejvíc klientů doporučila MUDr. Hana Fifková. Počet klientek a klientů v tomto tisíciletí odhaduji na vyšší dvouciferné číslo. Kazuistické zlomky z mé praxe jsou upraveny tak, aby respektovaly soukromí klientů a klientek. Z rozhovorů s  kolegy v supervizi se ukazuje, že mají jen málo informací o životech lidí, kteří žijí jako trans, a také málo zkušeností s mladými lidmi, kteří se zabývají změnou genderu.
 

Trans lidé – minorita mezi klienty

S trans lidmi a jejich příběhy se setkávám od počátku tisíciletí, před tím ojediněle. Setkání mi přinesla objev podoby života odlišného od všech, s nimiž jsem se v terapii setkávala; zároveň mi pomohla zpochybnit tehdejší přesvědčení o možnostech změny. Trans ženy a muži svými životy svědčili o tom, že výchova ani jiné vlivy někdy neovlivní pocit, že jejich tělo neodpovídá vnitřnímu pocitu genderu. 
Pocit disonance je neovlivnitelný, představuje sílu, která nutí lidi k proměnám s dramatickými důsledky pro jejich těla a vztahy.  Trans lidé chtějí, aby jejich tělo odpovídalo tomu, co jim říká mozek. Naplnit to je v lepším případě dlouhý a náročný proces. Pod pojem transgender bývají v některých odborných pramenech zařazování všichni „nesouladní“. V praxi jsem se setkávala častěji se změnou male to female, jen s několika případy female to male.
 

„Může být člověk ženská?“ (setkání po roce 2000)

„Že jsem vlastně holka mně bylo vždycky nějak jasné“, vyprávěla má první trans klientka Klára (male Karel to female Klára), „ale došlo mi to jasně asi v pěti letech, když jsem viděla v televizi pohádku. Připravila jsem si zásadní otázku „Táto, může být člověk ženská?“  Kdoví, o čem s tátou tehdy mluvili, prý ale po tom rozhovoru už o tom Karlík nemluvil s tátou ani s nikým jiným. Zkoušel prý kamarádit s holkami, ale ty o to moc nestály.  V dětství mu pomohl fotbal, měl talent, tím byla dobrá pozice mezi kluky ve vsi daná. Uznávaly ho i holky a také táta byl rád, snad ho to uklidnilo. Tajemství, jak to je s ním doopravdy, neprozradil, představoval si, že je princezna, a to se říct nedalo.
S nežádoucími změnami těla v pubertě byl život těžší.  Od kamarádů ze vsi se vzdálil, na gymnáziu byl osamělý, cizinec, vyčítal si, že si za svou situaci sám může. Někomu by se rád svěřil, ale vlastně nevěděl, jak by to měl říct.  Až později mu internet pomohl objevit, že se podobně cítí ještě jiní, patří s nimi do jednoho kmene; to byla úleva. V té době jsme si zázrak internetu chválili snad všichni.
S Klárou jsem se potkala po tranzici, studovala VŠ, žila mimo domov, mezi spolužáky se cítila přijímaná. Byla to živá dívka sportovního vzhledu, s velkým osobním šarmem. V coming-outu doma jí pomohla sestra, prý chtěla vždycky ségru, maminka už stejně O TOM nějak věděla. Pro tátu bylo těžké to přijmout a Klára to chápala, domů ale nepřestala jezdit. V terapii - v době našeho setkání - prý chtěla „reflektovat světlo a stíny bývalého života“ a třeba i rozpory mezi fantaziemi o své dívčí verzi sebe z doby, kdy žila jako mladý muž. “Představovala jsem si, že budu STRAŠNĚ femininní, něco jako Barbína… ale taková bych vlastně ani být nechtěla. Takhle jsem to já “. O nadhledu a humoru Kláry svědčil i její komentář k změně sociální pozice: „To byl sešup…“. Jako trans žena s předchozí mužskou zkušeností měla jedinečnou individuální zkušenost.
 

Snaha přizpůsobit se: pokusy o konformní rodinný život

Většina mých trans klientů jsou dospělí lidé, z velkoměsta i malých vesnic, intelektuálové i dělníci. Častěji jsem potkávala M-F během fází tranzice i poté, v rámci hledání podoby vztahů s blízkými lidmi. 
Všem „to začalo docházet“ před pubertou, ke coming-outu došlo až časem, někdy i po mnoha letech. Většinu života se snažili své divné pocity popírat, vyčítali si nesmyslné nápady, ani nevěděli, jak by o svých pocitech mluvili. Usilovali o „normální“ život, konformní s očekáváním společnosti. V partnerství se jim zčásti dařilo pocity disonance potlačovat, někteří si uvědomovali, že si tak nevytvoří důvěrný vztah. Uzavřeli sňatek, narodily se jim děti, v každodennosti rodinného života a povinností byly pocity méně naléhavé, věřili, že vymizí. S roky se trápili víc a víc se stahovali z rodiny, do práce. Coming- out nebyl u některých klientů dramatickým vztahovým zlomem, jejich partnerky/ partneři někdy měly/i dávno tušení, že něco není v pořádku, už TO empaticky nějak věděli. Stalo se, že citlivě pochopili obtížnost situace trans partnera, jedna dvojice s hlubokým láskyplným vztahem chtěla zůstat i po tranzici a nutném rozvodu dál spolu a vychovávat dítě. 
Pro některé partnery byl coming- out bolestně zraňující; měl význam bytostné ztráty partnera, ztráty příběhu společného života; někdy jsme s těmito tématy mohli pracovat. Jindy byl partnerský vztah už vyhaslý a rozchod byl dávno potřebné řešení. Pokud byli trans rodiči, řešili na společném setkání reakci širší rodiny, kamarádů, ale třeba i celé vesnice.
 

Vztahy trans rodičů s dětmi v proměnách společenských názorů

Zatímco role otce je v naší společnosti stále poměrně volně definovaná a zdá se, že děti se přece jen snáz dovedou smířit s radikální proměnou osoby jejího nositele, sociální očekávání ve vztahu k mateřské roli je relativně jasně definovaná; dá se čekat, že pro děti každého věku bude přijetí proměny u matky zvlášť nesnadná. Mezi mými klienty šlo většinou o změnu m-f, jen pár žen, matek téměř dospělých či dospělých dětí prošly nebo procházely tranzicí f-m.  Je otázka, zda se matky malých dětí pro tranzici nerozhodují.   
Společenské názory a odtud i doporučení, jak by se měly vztahy trans rodiče uspořádat „správně“, prošly změnou. Tak v USA existovala v 70. letech minulého století praxe, snad i u nás ještě v 90. letech využívaná: kontinuita vztahu trans rodiče s dětmi se měla v zájmu dítěte přerušit, rodič se měl odstěhovat a v izolaci od původní rodiny si budovat nový život. O vztazích a jejich řešení existují vždy normativní představy; uvedený model vychází z tehdejšího odborného názoru, že tranzice je pro ostatní členy rodiny nepochybně neúnosně společensky zahanbující a je třeba ji za každou cenu utajit.  Utajení jako ochrana před zahanbením byla považována za důležitější, nežli ztráta vztahů. Všimněme si, že podobný model utajování existoval u nás před 2. světovou válkou a ještě i po ní v případě adopcí. S důsledným utajováním adopcí jsem se setkávala v rodinách ještě v 90. letech.
V poněkud tolerantní a otevřené společnosti se hledá, jak může vztah trans rodiče a dítěte projít změnou. Všichni trans rodiče stáli o udržení kontinuity vztahu se svými dětmi. Reakce dětí má některé společné rysy s reakcí dětí po „běžném“ rozvodu rodičů. Pokud měl rodič vztah s dětmi pevně budovaný, proces přijetí změny a udržení kontinuity vztahu je přece jen snazší, nežli pokud to tak nebylo. Většina partnerů a partnerek našla způsob, jak se domlouvat na podílu na výchově dětí, i když to nebylo snadné.  Čtyřleté dítě mohlo přijmout změnu láskyplného táty snáz, když zůstala kontinuita oslovení. „Ty máš holt tátu v sukni!“. Proměna rodiče tedy byla dítěti nabídnuta jako proces, jehož obsah se může zpřesnit s vývojem dítěte. Pamatuju si rodiče tříleté dcerky, kteří pro ni společně vytvořili půvabné pohádkové vyprávění o tátově tranzici. Podpora trans rodiče partnerem je pro kontakty s dítětem zásadní; nepřekvapí, že se daří snáz ve velkém městě než na venkově. 
Ve vesnickém společenství může být obava ze ztráty sociální pozice vůbec nejdůležitější problém. Ve strachu ze zahanbení proměnou manžela před příbuznými a komunitou ve vsi maminka dítěte podrobně vysvětlovala bývalému partnerovi, jak se má upravit, až si před víkendem přijede pro kluka.
Mezi některými rodiči se odehrávaly boje o kontakty s mladšími dětmi, jaké známe od rozvedených klientů z OSPODu; proměna jednoho z rodičů jakoby hrála méně podstatnou roli.  OSPODy ve velkých městech byly už odborně poučené a v procesu domluv rodičů měly podobně věcnou roli jako v případě heterosexuálních dvojic (cis dvojic).
Dospívající děti už před setkáním s terapeutkou si mnohé zjišťují. Nepřekvapí, že jsou vůči trans rodičům kriticky nastavené, společné setkání s rodičem a terapeutkou ale vesměs neodmítli. Trans rodič musel leckdy od zraněného dítěte vyslechnout ostrou kritiku a teprve pak bylo možné hledat cestu k opatrnému kontaktu a případnému sblížení. Tak otec vyslechl, že nebyl nikdy doma, ani neposlouchal, když ho syn potřeboval, proč to teď měnit? Dospívající těžko přijal vysvětlení, že táta tehdy řešil problém, necítil se doma dobře.
Někdy si děti vyžádaly čas, než se s trans rodičem začnou častěji vídat. Trans rodiči se vyplatí dítěti naslouchat a neočekávat od něj samozřejmou empatii. Děti měly občas zájem se sejít se mnou bez rodičů, jejich témata se netýkala jen vztahu s rodiči. 
Někteří dospívající a mladí dospělí měli už zkušenost s coming-outem někoho z vrstevníků, zkušenost v rodině to pomohlo poněkud normalizovat a snad rodiči líp porozumět, zažili, že jejich vrstevník byl poměrně příznivě přijímán okolím. Zdá se ale, že v menších městech tato třeba i zprostředkovaná zkušenost chyběla.
 

Erotické zkušenosti a nová partnerství

Trans ženy počítaly do budoucnosti s hledáním partnera (cis gender, ne trans).  Některé trans ženy chtěly nejprve ověřit nezávazně svou atraktivnost, zkoušely se seznámit např. na Seznamce a těšilo je, pokud měli muži zájem. Jiní transgender našli vztah s osobou, která odpovídala jejich nové genderové identitě. S trans lidmi jsem o jejich erotice a sexualitě mluvila především v souvislosti s dalšími životními plány a také existujícími vztahy, zejména s dětmi a rodiči.  
Jen několik dvojic žilo v déledobém partnerství, identifikovaní se svým transgenderem, záleželo jim na plnění tradiční role. Tak jeden z trans mužů trval na tom, že bude hlavním živitelem, bral si dvě zaměstnání, chtěl se postarat.
 

Dospívající transgender   

Příkladem je klientská rodina, rodiče akceptovali, že jejich -náctileté dítě je transgender, s jejich podporou probíhá hormonální léčba a nevidí v tom zvláštní problém. Důvodem setkání jsou složité rodinné vztahy s dlouhou historií.
V ojedinělém případě - u mladého člověka, který se od předškolního věku cítil jako osoba v nesprávném těle - jsem se setkala s výslovným a neměnným odmítnutím, ba zákazem tematizace změny genderu ze strany jednoho z rodičů.  Mladý člověk s tímto rodičem přerušil kontakt, ani po dosažení dospělosti ale nepodnikl kroky směrem k tranzici.  Žít v únosném souladu s odmítanou genderovou identitou ale nedokázal, nesnažil se o uspokojivé profesní zařazení, vyhledával kontakty převážně v rámci trans lidí.
Častěji je důvodem setkání s rodinou nedávný coming- out dítěte. První setkání může vypadat tak:
Šestnáctiletá dcera oznámila rodičům, že cítí, že je kluk, chce být kluk, ve škole to už vědí a tam to prý vzali dobře. Jak to bývá, každý z rodičů se stavěl k události odlišně. Maminka ukazuje poměrně nedávnou fotku půvabné dcery s dlouhými nakadeřenými vlasy, prý vynikající studentky; těžko věří, že dnes vypadá jako baculatý mladík v kraťasech.  Rozumím mamince, která chce, abychom jí dceru vrátili.  Tatínek se choval odtažitě, říkal, že je potřeba být rozumný, maminka prý ztrácí nervy. Tatínek zvládl oslovit dítě „Tome“, maminka si připadala ještě víc opuštěná. Mohli jsme mluvit o tom, že jejich dítě je přece nadané a jeho život může jít dál dobře, ať už tak anebo tak, prospělo by všem trochu vydechnout. Pro jejich adolescenta je čas na to pohovořit si individuálně s psychologem.
 

Pár slov na závěr:

Proces zkoumání genderové identity u mladého člověka může mít poměrně velkou naléhavost a krajně znepokojit celou rodinu.
(Ve zdravotnictví kromě genderové dysforie často diagnostikujeme také poruchu osobnosti.)
Zklidnit krizi v rodině a nenabízet rychlé odpovědi se vyplácí. Mladý člověk by měl mít čas a příležitost zkoumat důležitá témata individuálně a zároveň klidnou podporu ve svém hledání ze strany své rodiny. Někdy se s ním a s rodinou domluvíme na návštěvě sexuologa s potřebnou zkušeností. I konzultace s psychiatrem je obvykle vhodná. 
Intenzivní zájem o téma transgender se v individuálních rozhovorech během času obvykle mění, i tím, jak se v životě mladého člověka přirozeně objevují nová témata.[2] Není rolí terapeutů rychle posoudit, zda je dospívající člověk „opravdu“ transgender, nebo ne. Požadavek na rychlou diagnózu - a to i od jiných odborníků - je obvykle třeba odmítnout.
Trans lidé se spíš podrobují naléhavému pocitu, že se narodili v nesprávném těle, než že si tuto volbu zvolili. Odborné texty nám o transgender nabídnou jistý druh porozumění. Výraz „narodili se ve špatném těle“ možná nepatří do přísně lékařského jazyka, nicméně vyjadřuje, že volba vychází z nesdělitelného pocitu. Složitá, obtížná a bolestivá cesta, která z té volby vyplývá, naznačuje sílu toho pocitu.
Kdo četl román Dánská dívka (David Ebershoff, Host 1915), bude možná souhlasit, že něco ze složitých pocitů transgender osoby a jejího partnera může chápajícím a objevným způsobem lépe zprostředkovat krásná literatura (známější je možná film se stejným názvem).
Klienti, kteří se cestou transgender vydali, potřebují terapeutickou podporu, potřebují ji také jejich blízcí, jejich vzájemné vztahy a případně také budoucí vztahy. V tom vidím roli pro rodinné terapeuty, nijak zvlášť se podle mne neliší od terapie v jiných typech rodin; v našem přístupu jsme vždy drželi palec všem bez rozdílu. Transgender lidé žijí jako minorita mezi námi „souladnými“, odečítají, jak je přijímají většinoví (cis) lidé.
A nás terapeuty vnímají z tohoto hlediska zvlášť citlivě. 
 
V Praze v září 2021

_______________________________________________________________
[1] Náš terapeutický přístup, někdy mu říkají motolská škola, se liší od přístupu Chvály a Trapkové, tedy i od jejich zpracování tématu genderové dysforie, jak ji popsali v SOFTu v článku Úloha rodinného terapeuta v případech genderové dysforie. Zobecnění v názvu není tedy zcela výstižné, ne všichni terapeuti vycházejí z jejich modelu a chápou svou roli tak, jak ji autoři popsali. V české rodinné terapii vždy existovalo víc přístupů a byla by škoda, kdybychom na to zapomínali.
[2] Rozhodnutí o případné hormonální léčbě nespočívá na terapeutech, i když i náš názor hraje roli. Důležité je, že hormonální léčba není podle odborných zdrojů nevratná. Řešení tranzice je pak vázáno nejen na dospělost, ale na dlouhé moratorium.
Přečteno 492 krát Naposledy změněno pátek, 07 leden 2022 15:47
PhDr. Šárka Gjuričová

Autorka je rodinná terapeutka, klinická psycholožka, od 90. let působí v centru rodinné terapie v Motole. Čtvrt století vedli spolu s Leou Brodovou a Jiřím Kubičkou program komplexního vzdělání v rámci Institutu rodinné terapie Praha. K hlavním publikacím patří Rodinná terapie: systemické a narativní přístupy (Grada 2009), spolu s J. Kubičkou. 
Kromě klinické praxe se věnuje hlavně supervizi. 

You have no rights to post comments