Milá naše Marie Soukupová, co se tak zdatně ujala SOFTFORA, mě (už před časem) požádala o text mé přednášky na loňském Sympoziu rodinné terapie.
Jenže já jsem nepřednášela – hráli jsme si:
Nejprve jsme relaxovali a na cestě k neverbálním obsahům jsme si v představách nechali napadnout ženské, resp. mužské křestní jméno.
Pak jsme se v představě setkali s osobami, které nám náš mozek k těm jménům nabídl.
Pak jsme ty osoby obdařili vlastnostmi a projevy.
Pak jsme otevřeli oči.
A napsali jsme tři atributy ženské osoby a tři atributy osoby mužské na malé lístečky – každý atribut měl své lístečky dva.
Jednu sadu jsme si ponechali a druhou naházeli do klobouku.
Na své sadě jsme si poznamenali, zda atribut má pro nás význam jako spíš ženský nebo mužský (Sem tam se směl atribut označit jako obojaký, když se opravdu nedalo jinak).
Pak si každý vytáhl z klobouku šest cedulek genderově zatím neoznačených – a označili jsme je.
A pak jsme si po řadě zvolili jeden atribut – třeba SYSTEMATIČNOST- a řekli jsme, kam ji řadíme a ostatní řekli, jak by zařadili SYSTEMATIČNOST oni. A tak dál.
A tak mohla vzniknout mapka osobních vzorců, které přijdou ke slovu, když se řekne, že je něco (typicky) mužské, potažmo ženské, že je někdo mužný muž nebo zženštilý muž, když je někdo ženská žena nebo mužatka.
A mohlo být vidět, že se vzorce mohou dost lišit a tím přispět k nedorozumění, někdy i k zákopové válce – anebo k zvídavému zkoumání a vzájemnému obohacení.
A ten divný název (Životní los - nebo losice, aneb „kdopak se ve mně vyzná“) ?
Vtípek o takovém nedorozumění. (Pro mě je los to, k čemu mě osud předurčil, pro jiného je to zvíře – a než si to vyjasníme, můžeme se smrtelně pohádat nebo se vzájemně považovat ze cvoky, nebo mít legraci – podle toho, jaké komunikační vzorce námi vládnou.)