čtvrtek, 19 březen 2020 16:16

Labusová Eva: Mezigenerační přenos a rodičovství: Attachment

Napsal(a)

Následující text obsahuje upravenou verzi přednášky Eva Labusové, která zazněla na konferenci Mezigenerační přenos (nejen) traumatu 27. září 2019 v Praze. Konference se konala u příležitosti vydání stejnojmenného sborníku.

Konferenci uspořádal Rafael Institut ve spolupráci se spolkem Irene, spolupořadatelem byl Národní ústav duševního zdraví a také University of New York in Prague. Garantem konference byla MUDr. Irena Sgallová. Přednáška představuje pouhou jednu kapitolu ze sborníku (o dalších informuje obrázek níže).

Když o mezigeneračním přenosu a o attachmentu přednáším rodičovské veřejnosti, patří tohle téma k mým nejoblíbenějším, protože s ním mám převážně jen pozitivní zkušenosti, co se týká zpětné vazby posluchačů. Zatímco jiná témata, jako třeba otazníky okolo moderního porodnictví nebo podoby současné rodiny, mohou probouzet různé kontroverze, téma mezigeneračního přenosu v rodičovství a attachmentu jako by nás všechny něčím spojovalo.

Zároveň si nejsem jista, nakolik je tohle téma zajímavé pro vás, vzdělanou odbornou obec. Na první pohled vypadá snad až příliš banálně… Takže se těším, pokud později budeme moci společně diskutovat a sdílet zkušenosti.

Při doprovázení, které poskytuji jednotlivcům, párům i rodinám, narážím na několik oblastí, v nichž se mezigenerační přenos související s rodičovstvím, zrcadlí: Jde o nevědomé přenášení i vědomé předávání vztahových, emocionálních, hodnotových, obranných, zdravotních, spirituálních a dalších principů, strategií a orientací mezi generacemi. Tohle všechno je pak ovlivněno z mého pohledu vůbec nejpůsobivějším faktorem, který na přicházející generaci působí a formuje ji, a to je  tzv. attachment (citová vazba, citové pouto, připoutání).

Jde o to, že každé dítě přichází na svět vybaveno potřebou vztahu. Má tedy vrozenou schopnost navázat a udržovat jedinečný, hluboký a trvalý citový vztah s druhou lidskou bytostí, a zároveň si osvojit a uplatňovat konkrétní strategie pro vlastní ochranu pro případ ohrožení. Jde zároveň o vztah, který má člověk sám k sobě.  Krátce: Jde o postoj ke všem i ke všemu, k čemu se v životě jakkoliv vztahujeme. O neviditelné emocionální pouto, které specificky spojuje člověka s někým, resp. člověka s něčím. Jde o schopnost vytvářet a udržovat vztah. O schopnost přijímat a dávat péči.

Teorii attachmentu jsme všichni nějak studovali, takže by bylo nošením dříví do lesa ji tu rozebírat. Důležité je připomenout, že John Bowlby a Mary Ainsworthová měli a dodnes mají své následovníky, takže třeba ve Velké Británii nebo v Německu (což jsou země, s nimiž jsem trochu více v osobním kontaktu) patří dnes attachmentové terapie k hojně zastoupeným v širokém spektru psychoterapeutické krajiny.

V České republice, pokud vím, příliš rozšířeny nejsou. Osobně se domnívám, že je to škoda a že bychom měli více mnohem mluvit o tom, že mezigenerační přenos citové vazby, má tendenci se projevovat dědičným způsobem. To může být výhodné, ale také velmi, velmi rizikové. Protože způsob, jakým se náš attachment vyvine, silně předurčuje, jak pracuje naše mysl a jak funguje naše emocionalita,  jak vnímáme a oceňujeme sebe i druhé, a především jak reagujeme ve stresu, v ohrožení nebo v oslabení.

Primárně se náš attachment utváří skrze podobu péče, jaké se nám dostává zhruba do konce třetího roku věku, kdy se do našeho nezralého mozku obtiskne kvalita vztahového prostředí, v něž vyrůstáme. K dalšímu vývoji a změnám dochází ale i později skrze další intenzivní vztahové situace, zejména v párovém soužití, nebo když se sami staneme rodiči.

Zásadní negativní zkušeností, která může dosud jistou vazbu narušit, je především jakákoliv forma traumatu, ve svých variantách bohužel nekonečná: od traumatu vývojového způsobeného patologickým rodinným prostředím přes těžký úraz či šikanu ve škole nebo na pracovišti až po zkušenost s válkou nebo s totalitním režimem.

Zůstaňme ale v rodinném prostředí: Současné výzkumy naznačují a zkušenost to potvrzuje, že jistá vazba rodičů dává u dětí vzejít opět vazbě jisté a nejistá nejisté. Jistý zádrhel spočívá v tom, že nejistá vazba může jít i křížem, a to podle okolností a typu adaptace dítěte na rodičovské zacházení. Má-li dítě např. depresivní matku s vyhýbavou vazbou, může si samo osvojit vazbu úzkostně ambivalentní, protože taková snáze vytáhne matku z nedostupnosti a pomáhá aspoň nějak získat její pozornost. A naopak dítě matky s úzkostně ambivalentní vazbou, která bývá např. ve svém hněvu násilná a agresivní, končívá nakonec s vyhýbavým attachmentem, protože je bezpečnější jít takové matce z cesty.

V případech obou nejistých vazeb vycházejí attachmentové reakce z úzkosti, z níž si jen dotyčný nevědomě ulevuje různým způsobem. Při vyhýbavé je hlavní hybnou silou, resp. obrannou strategií, zmrazování emocí a vyhýbání se kontaktu kvůli strachu z intimity. Při ambivalentní dochází k panice, agresi či hněvu z pocitu nedostatečné blízkosti, takže člověk při aktivaci své přežívací strategie nezřídka tzv. řádí, ať už navenek, nebo jen dovnitř sebe, zmítán trýzní z nenaplněné potřeby přijetí.

Obě strategie nám bývají k užitku v dětství, když jako totálně závislé bytosti potřebujeme přežít ve vztahu s rodiči. A pomáhají v dospělosti, když člověk potřebuje přežít, např. s násilnickým šéfem nebo v totalitním režimu. Obě tyto strategie nás ovšem mohou také silně poškozovat, když se jich  -  nevědomě - držíme i poté, co se situace změní, nehrozí už nebezpečí, a přesto pořád zalézáme do ulity, nebo naopak neřízeně a destruktivně bojujeme jako rozdráždění lvi. Na poli rodinných vztahů tohle lidová mluva označuje výrazy „tichá“ nebo „italská“ domácnost.

Abych vám uvedla několik příkladů z praxe - vzhledem k času vymezenému pro tuto přednášku to vezmu letem světem, podrobněji vše najdete ve sborníku:

Na attachment s mými klienty pravidelně narážíme např. v situacích, kdy dorazí pár zaseklý v konfliktu „Svatbu ano, nebo ne?“ Někteří lidé mají tendenci ponechat svůj partnerský vztah trvale ve stavu nedefinovanosti („Svatba je jen papír!“). Je to pro ně cosi jako řešení. Vztah mají, ale vyhýbají se závaznosti. Tím trápívají druhého, který by krok k závaznosti už učinit potřeboval. Vztah se dostává do ohrožení, mimo jiné proto, že osoba s potřebou závaznosti se v nedefinovaném stavu necítí být v bezpečí… Naděje na zlepšení existuje, pokud u partnera odmítajícího svatbu není odpor proti závaznosti rigidní, to znamená, pokud tento partner připouští, že svému strachu z trvalého pouta ani sám dost dobře nerozumí a je ochoten ho začít řešit. 

Další takovou situací je neschopnost páru usmiřovat konflikty. Ta se v současnosti nevyhýbá ani rodičům s dětmi. Výjimkou nejsou rozchody rodičů miminek a batolat, ba dokonce ani zásadní rozdělující konflikty už v čase těhotenství. Rozhádaní partneři nezřídka přicházejí do poradny jako nekompromisní protivníci. Tvrdost a stupeň odcizení, s jakými k sobě přistupují, bývají až zarážející. Člověk s vyhýbavou vazbou odmítá cokoliv řešit a mívá tendenci utíkat ze vztahu předčasně, člověk s úzkostnou vazbou zase přispívá svými neřízenými emočními bouřemi, resp. ani ze silně patologických vztahů neumí odejít včas. Terapie zaměřená na attachment pomáhá nahlédnout, zda má smysl o vztah bojovat. 

Až epidemická se někdy jeví neschopnost novopečených rodičů přilnout k dítěti. Rozumem ho milují a chtějí pro ně to nejlepší, ale emočně se neumějí přenést přes pocit, že dítě je vetřelec, který jednotlivci či páru vzal jeho předchozí život a pohodlí. Závislost a blízkost, jež miminka a batolata potřebují uspokojit, bývají v liberální sebestředné současnosti pro rodiče s nejistou vazbou na hranici snesitelnosti („Tohle vědět předem, tak dítě nemám!“) 

Skutečností, jež v této souvislosti bývá klíčová, je neschopnost rodičů čelit dětskému pláči a vzdoru a přiměřeně na ně reagovat. Rodiče zpravidla poradnu vyhledají, protože nesnášejí dětský pláč či vzdor, a zároveň se lekají svých reakcí na ně. Pocítí třeba ke křičícímu miminku či vztekajícímu se batoleti  tak silnou averzi, že na ně nepřiměřeně zakřičí, uhodí je nebo odhodí do postýlky, zavřou do vedlejší místnosti apod. Vzápětí, když emoce vychladnou, se za své chování stydí.

K podstatnému „aha momentu“ dochází, když si uvědomí a připustí, že se svými dětmi specifického raného věku jednají jako se sobě rovnými. Nepřizpůsobivé a asociální dětské chování včetně záchvatů pláče nebo vzdoru si berou osobně a úkorně, buď jako snahu dítěte dospělým manipulovat („To škvrně mne nebude ovládat!“), nebo jako vlastní selhání („Jsem mizerná matka, když mi to dítě pořád tak řve!“).

Prozření nastává, když si ozřejmíme, že nejmenší děti pro nezralost svého mozku ještě spolupráce a přizpůsobení nejsou schopny a během své rané své vývojové fáze, zhruba do konce třetího roku věku, naopak nezbytně potřebují dospělou osobu, jež na dítě soustředěně a v klidu reaguje a do sociálního chování ho teprve uvádí vlastním příkladem. Což pro rodiče není snadné, pokud v nich chování dítěte nevědomě oživuje deficity z doby jejich vlastního dětství. Je obtížné dát něco, co jsme sami nedostali. Pokud rodiče nejsou schopni dospělého laskavého postoje a reagují v silných afektech nebo v agresi, během terapeutického rozhovoru dříve či později - nevybavuji si žádnou výjimku - přichází vysvětlení: To, co nás v chování našich dětí rozrušuje, směřuje zpětnou stopou k zážitkům často traumatické podstaty z našeho vlastního dětství.

Obzvláště šťavnatými bývají mezigenerační střety v pohledu na výchovu a spory o tzv. „nové“ rodičovství. Můžeme se s ním setkat i pod jiným názvem. V různých knižních průvodcích, na rodičovských webech, při konferencích, seminářích a na Internetu jsem narazila také na rodičovství vědomé, pozitivní, efektivní, attachmentové, kontaktní, intuitivní, instinktivní, přirozené, aktivní, s nevýchovou, s respektem atd. Ač se v tomto ohledu setkáváme s ledasčím, včetně mnoha extrémů a nebojím se říci i „ujetostí“, základní myšlenka vychází z filozofie výchovy založené na novodobých poznatcích o vývoji a potřebách dětského mozku, a je tedy, domnívám se, z hlediska vývojové psychologie zcela opodstatněná.

Nové rodičovství přehodnocuje většinu tradičních domněnek o dětech. Odmítá manipulaci a násilí ve výchově a dítě chce vést ohleduplně a láskyplně s tím, že rodiče intenzivně pracují také se svými vlastními vývojovými deficity.

Nemusím asi podrobně líčit, kolik střetů tento jiný postoj k rodičovství vyvolává v širších rodinách. Starší generaci dráždívá snaha té mladší např. o lékařsky nerušené porody, dlouhé kojení, nošení dětí v šátku, společné spaní, odmítání odměn a trestů, zdravé stravování a další praktiky... A mladší zase nepochopení od těch starších.

K nejsilnějším okamžikům patří, když terapeutický rozhovor získá mezigeneračně sdílený rozměr a když dospělé děti přivádějí své stárnoucí rodiče, aby skrze otázky nad výchovou těch nejmladších rodinných příslušníků mohl započít proces hojení rodových emočních zatížení či traumat, iniciovaný proti proudu času, a tedy směrem od dětí k rodičům - prarodičům - praprarodičům. Mrtví předkové, přivolaní vzpomínkami, bývají v takových chvílích rovněž přítomni. Dříve či později přichází řeč na způsob, jakým se v rodinách reaguje na pláč, hněv, úzkost či strach. Nebývá to vlídná rekapitulace.

Vnímám, že generace, která je dnes v reprodukčním věku, svým dětem - pokud se tedy vůbec rozhodne je mít - čím dál častěji nechce předat zatížení, jež sama převzala od svých předků, a intenzivně přemýšlí o souvislostech, jež předchozím generacím unikaly, nebo férověji řečeno, na takové věci nebýval prostor, nebyly vůbec ještě ve výhledu. Nevědělo se - byť intuitivně to např. Komenský popsal už v 17. století -  že děti obklopené citlivou, laskavou pozorností rodičů se vyvíjejí jinak než děti vyrůstající v prostředí emoční lability, konfliktů nebo násilí. Dnes k tomu dodáváme, že u lidí vyrůstajících v mimořádně nepříznivých okolnostech, se nemusejí vyvinout některé struktury v mozku, odpovědné např. za prožívání pozitivních emocí nebo za empatii…

Mezigenerační přenos se z tohoto úhlu pohledu ukazuje být obrovským rizikem. Na rodičovskou roli nepřipravení rodiče navzdory vší své upřímné snaze nebývají schopni nabídnout svým potomkům podmínky dost dobré pro bezpečný vývoj.

Jedno je jisté: Dětské mozky plní svůj vložený program za všech okolností. Attachment nelze deaktivovat. Pokud chybí dostatečně zralí milující dospělí, k nimž lze bezpečně přilnout, pokud chybí podmínky, za kterých by se mohla vytvořit jistá vazba, vztahovost dítěte se chápe svých nejistých perspektiv a přechází na vnější náhražky. Dnes mají nejčastěji podobu virtuálního světa, nejrůznějších návykových látek a dalších regulačních opatření, která mají člověku pomoci utlumit neklid, strach, úzkost či paniku z absence pocitu vnitřní stability a celistvosti. S náhražkovým způsobem života roste riziko nefunkčního, často násilného řešení životních krizí a mezilidských konfliktů, jakož i nárůst destruktivních obran, k nimž člověk přistoupí, aby svůj vnitřní stres nějak kompenzoval.

Možná také tady leží kořeny společensky ohrožujícího chování, k jakému patří (sebe)agrese, extremismus, fanatismus v jakékoliv oblasti života, na scéně soukromé i veřejné, a ano, také na scéně politické? Největším průšvihem současné doby je tak možná skutečnost, že ač máme k dispozici informace a na rozdíl od předchozích generací víme, co dětem i nám dospělým teoreticky umožňuje prosperovat, v praxi nejsme schopni to ani dětem, ani sobě v patřičné míře nabídnout. 

Je krásné, že si o tom povídáme na svých konferencích, ovšem bylo by třeba podobnými tématy více plnit média, školní osnovy, počiny umělecké. A také to - což samozřejmě nechávám na vašem posouzení - více připomínat v nejrůznějších poradnách, ordinacích dětských lékařů či psychoterapeutických zařízeních.

Mezigenerační přenos považuji za hybnou sílu života, jakýsi spodní proud, který nás nepozorovaně a velmi často proti naší vůli unáší svým vlastním směrem. Dokud ho blíže nepoznáme tím, že ho začneme vědoměji zkoumat, nenahlédneme jeho pravidla hry. Attachment vnímám jako jeden z klíčů, který nám pochopení mezigeneračního přenosu může pomoci odemknout. 

(Eva Labusová se věnuje poradenství, psychoterapii, publicistice a vzdělávání se zaměřením na těhotenství, porod, raný věk, citovou vazbu, párové vztahy a propojování psychoterapie a spirituality. S manželem Davidem mají tři dcery. Více na www.evalabusova.cz)

Číst 205 krát Naposledy změněno čtvrtek, 19 březen 2020 16:30
PhDr. Eva Labusová

Věnuje se publicistice a poradenství  v oblastech  rodičovství, výchovy a vztahů. Pořádá semináře pro odborníky i veřejnost. Je vdaná, má tři dospělé dcery. S nejstarší Alžbětou ve spolupráci s nakladatelstvím Triton připravily pro český knižní trh dvě publikace švýcarsko-americké psycholožky Alethy Solterové (www.awareparenting.com), týkající se důležitosti rané interakce matky s dítětem a významu dětského pláče a vzdoru (Moudrost raného dětství, Slzy raného dětství). 
Více na www.evalabusova.cz

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit