středa, 08 leden 2020 16:44

Glogar Petr: Mužské přechodové rituály jako možný potenciál ke zpevnění mužství

Napsal(a)

V roce 2003 Luigi Zoja, italský psychoanalytik, vydal svoji skvělou práci o analýze současného stavu hodnot a tradic spjatých s otcovstvím, pod názvem Il gesto di Ettore. U nás vyšla o dva roky později pod názvem Soumrak otců, archetyp otce a dějiny otcovství.[1]

V té době se začal psát příběh o iniciačním rituálu našich mužů. V jednom podkrovním bytě na okraji Prahy, se začala scházet skupina mladých mužů a otců ve věku 30-40 let. Měli společnou otázku: Jak posílit své mužství a otcovství? Někteří měli ještě malé děti, někteří je měli v pubertě. Společně hovořili a naslouchali jeden druhému o bolestech ze ztráty otců, ze zraněných a rozpadlých vztahů, o bolestech a obavách, co předají svým dětem.  Velmi brzy, se toto jejich hledání přetavilo v konkrétní akci - uspořádat mužský iniciační rituál inspirovaný Richardem Rohrem, americkým františkánem. Od roku 2004 tímto rituálem prošlo 1435 mužů většinou z ČR, někteří ze Slovenska, z Rakouska a z Polska. Rituál, o kterém chci hovořit má svůj počátek v iniciačních rituálech různých kultur a my k nim dotváříme to, co je bohatstvím naší židovsko-křesťanské kultury[2].

 

1. Smysl přechodových rituálů                                             

Tradičním prostředkem sebenalezení, který se rozvíjel po mnoha generací v různých kulturách, jsou iniciační rituály, rituály přechodu. Každý iniciační rituál připravoval muže na jeho zralou mužskou úlohu uvnitř společenství a umožňoval mu pravdivěji nalézt vlastní hodnotu a smysl své existence.

Ernest Becker ve své knize Zapření smrti[3] říká, že muži nikdy nenajdou svou pravdu či svou moc, dokud si neprožijí smrt, tedy dokud nezažijí tvořivé napětí z toho, že jsou současně omezení i neomezení. Velmi často z hlubokého strachu z neúspěchu pochází egoismus, přehnané ambice a „frajerství“. Ve většině případů se nakonec hrdinské dílo obrátí v hněv, depresi a různé zástupné oběti a násilí. Tím, že se muž vyhýbá smrti, tím se paradoxně vyhýbá životu. Toto je zkušenost iniciačních rituálů.

Obě poloviny života

Tradičním iniciačním rituálům se dařilo připravovat muže pro obě etapy jeho života. V té první polovině života jde o stoupání nahoru, o potvrzování a dosahování úspěchu. Kdežto v druhé polovině života jde mnohem více o sestup. Šlo tedy o to. Vycvičit mladé muže v potřebné kázni a úsilí pro vzestupnou polovinu života a připravit je zavčas na potřebný sestup a opouštění v druhé půlce života[4].

Prastaré národy věděly, že jestliže muži zmeškají svou iniciaci, (a ta se nám v naší společnosti dlouhodobě vytratila), tak se z nich, mírně řečeno, stanou nepoužitelné lidské bytosti, a to jak pro sebe samé, tak pro společnost. Zanedbaný nebo doslova ztracený rituál přechodu vede k jakémusi strnutí osobnosti, neschopnosti vidět, přizpůsobovat se, chápat a odpouštět, převzít odpovědnost. Pravděpodobně nepřítomnost iniciace obírá muže nejen o moudrost druhé poloviny života, ale stále pak celý život hledají oceňování a úspěch, který náleží do první poloviny života.                                         

V přírodě, kde se rituály konají, platí základní vzorec. Neexistuje žádný život bez předcházející ztráty. Aby něco mohlo žít, musí zároveň cosi odumřít. Slunce dává život, energii, teplo a zároveň v každém okamžiku umírá.  Nemůžete se znovu narodit, pokud před tím nezemřete. Smrt a život jsou ve věčném objetí, jsou to dvě strany jedné mince. Nemůžete mít jedno bez druhého. Příroda je vhodným prostředím, tam má vše své místo. Všechno se vším ve věčném koloběhu života spolupracuje, bere a dává, žije a umírá.                       

 

2. Cílová skupina

Historicky iniciace probíhala u dospívajících chlapců ve věku 12-15 let. Ti se měli naučit a vstřebat základní pravdy o životě. Jako například, že život je smrtelný, že neexistuje jen úspěch, ale i prohra.

Během iniciace byli mladí dospívající muži rituálně zraňováni, aby poznali, jak v takové situaci budou reagovat. Učili se solidaritě s bolestí druhých, procházeli samotou, leželi v popelu, procházeli různými zkouškami, aby poté byli přijati mezi muže.

My pracujeme s dospělými muži, od 25-30let a výše. Důvod je tento: Kdyby totiž rituálem procházeli dospívající chlapci, tak bychom je posílali zpět k jejich „nahněvaným a možná příliš mateřským otcům“. Bylo by to kontraproduktivní. Proto pracujeme s dospělými muži, aby oni nejprve rituálem prošli, a tak byla větší šance, že se budou mužsky zdravěji chovat ke svým synům. Tito muži během rituálu pracují se svým vlastním příběhem. Nejde tedy o informaci, že něco v životě nastane, ale o to, že už se mnohé stalo a otázkou je, jak tyto události života bude muž transformovat pro svůj růst.

 

3. Průběh iniciačního rituálu probíhá ve třech krocích

Rituál trvá čtyři dny. Muž musí být jednoho dne vyveden z ženského světa, z toho ochraňujícího a empatického světa matky a odveden do posvátného prostoru, aby tam zakusil mužství, jako cosi co ho přesahuje, cosi mocného a divokého. Musí být vyveden z pohodlné a komfortní a bezpečné zóny. Musí se ocitnout v nepohodlí, aby získal nové oči. Musí být odpojen od signálů (moderních technologií), aby byl schopen najít to, co utváří muže v muže. Proto rituály probíhají v přírodě, aby tak měl muž možnost umístit svůj život do většího rámce. Jeho život je součástí mnohem většího příběhu, který může číst ve vzorcích přírody a stvoření.  Vzorce, které nejsou závislé na tom, co kdy muž vykonal, o co se zasloužil, kolik čeho vlastní, čeho dosáhl, ale kým doopravdy je. A na to muž nemůže být sám. Potřebuje k tomu druhé muže.                                                                                      

a) Krev: symbol oddělení a smrti                                                                                        
Žijeme ve společnosti, která popírá smrt. Zapření smrti. Máme hluboký strach z neúspěchu, z lidskosti, ze smrti a raději jsme ze sebe udělili umělohmotné, sladké a usměvavé muže. Prostě chceme mít stále vice plyšových medvídků, úspěchu, sexu, peněz a nových autíček. A to se přece ve světě cení! Popřeli jsme svůj stín. Krev je výmluvným symbolem. Když teče krev, jde o život. V dávných dobách byli mladí chlapci rituálně zraňováni, zkoušeni a vedeni až ke skutečným hranicím. Vše bylo vedeno cílem, aby si jako muž poradil se svými ranami ve chvíli, kdy ta situace nastane.

Tyto dospělé muže není potřeba rituálně zraňovat, většina z nich má za sebou mnohá zranění, mnohé ztráty a prohry. (včetně těch zranění od otců). Mnozí již vědí, že nemohou v životě stále jen stoupat, že život je konečný. A stojí zde s otázkou, co s tím, co se v životě stalo, udělat. Jak v sobě transformovat tyto prohry. Říkáme tomu, jak se nezůstat „starým roztrpčeným bláznem“, kterému stále někdo ubližuje, a když se něco nepodaří, tak za to může někdo jiný ecc, ale jak se stát „moudrým svatým bláznem“, který ví, že vše má v jeho životě smysl. Jung říká, že paradoxně, tam kde jsme zakopli, nalezli jsme zlato.                                                                                                                                                                                                                                                                          

Zdá se, že naše kultura není zdravou pro dospívající chlapce a muže.  Jeden z důvodů je, že nemáme kulturu starších, kteří by té následující generaci předávali moudrost, identitu a hranice. Většina mužů je zahrnuta nadměrnou mateřskou péčí a nedostává se jim péče otcovské. Důsledky se projevují u obou pohlaví. Vyrůstající chlapci, kteří nikdy nedospějí a chtějí se oženit s matkami, namísto s manželkami, a dívky, které chtějí zajišťující a ujišťující tatínky, místo partnerů ochotných riskovat. Potřebujeme mít poblíž sebe dobrého „sloního samce“[5], jinak vůbec nebudeme vědět, jak být slonem.

b) Popel: symbol bolesti a smutku.
Symbolem bolesti je prach, a ten je dobrým učitelem. V mnohých rituálech se mladí muži váleli v prachu, aby na svém těle zakusili pomíjivost, bolest a zármutek. Mnohdy i několik týdnů trávili někde v jeskyni, a zůstali tam do té doby, než se naučili pracovat se svou vlastní bolestí, než se naučili sdílet zármutek s druhým člověkem a naučili se být solidární s bolestí druhých. Domníváme se, že my muži si většinou myslíme, že jsme vzteklí. Ale většina tohoto vzteku pochází ze skutečnosti, že nedokážeme vyjádřit svůj smutek. Tak se mnohdy uchylujeme do ironie a agrese. Nikdo nám neřekl, že můžeme být smutní, že můžeme plakat. Bolest a utrpení je konstanta našeho života. Ani náš příchod na svět nebyl bez bolesti.

Každé rozhodují vítězství, se rodí z rozhodující prohry. Úspěch je důležitý, potřebujeme ho v životě, potřebujeme potvrzení, že jsme dobří, že jsme něco dokázali, ale to platí tak do 40 let života. Potom nás úspěch již ničemu nenaučí, jen to lichotí našemu egu. Naše ego se cítí důležité.

Tak vidíme, že bolest a utrpení je velký učitel, a ne snadnost, spokojenost a pohodlí. Stejně jako temnota je velký učitel, ne světlo. Že naše selhání je dobrý učitel, ne náš úspěch. To jsou základní teze, které potřebujeme vstřebat[6].

Jestliže se totiž nenaučíme bolest proměňovat, jestliže nedovolíme, aby jakékoliv utrpení proměnilo náš život, tak budeme bolest předávat na druhé, na své syny a dcery a na své ženy. Nemá smysl ztrácet čas přemýšlením, jak se utrpení vyhnout.

My vlastně neděláme nic jiného, než vytváříme prostor, aby muži transformovali muže. My muži, potřebujeme mužskou, bezpečnou skupinu, abychom tam mohli odhalit svou bolavou duši, kde nás nikdo nebude hodnotit, posuzovat nebo napravovat. Nemůžeme na to být sami, potřebujeme se tak říkajíc opírat rameno k rameni. Potřebujeme bezpečný prostor k tomu, abychom si dovolili plakat. Jeden muž kdysi na iniciaci řekl:“ Kdybych si dovolil plakat, tak mám strach, že bych už nikdy nepřestal, tak raději vůbec nezačnu“.                                                                           

Den bolesti a smutku je druhým krokem, jak zacházet s bolestí, s utrpením a zármutkem, který jsme my muži zažili. Někteří muži hovoří o ztrátě zaměstnání, o ponížení, které zažili ve škole, rozpadu manželství, rodiny, drogách, o smrti vlastních dětí. Hovoří o ublížení ze strany otců i matek, ze strany církve a autorit, ale také o bolesti, kterou oni sami způsobili svým ženám a svým dětem. A mnohdy je to vůbec poprvé v jejich životě, že si dovolí o tom mluvit. Je to velmi úlevné, jelikož my muži jsme na tom všichni podobně. A tak sdílení vlastní bolesti dává naději, že nebudeme tak ubližovat druhým.

c) Voda a samota: symbol znovuzrození a návratu
Abychom totiž pochopili život, musíme opustit život uprostřed našeho života. Je třeba vyjít ven, mimo liminální prostor, prostor, ve kterém muži předchozí tři dny byli.  Aby tak každý sám, a o samotě strávil několik hodin a vstřebal důležité zprávy pro svůj život. Aby vstřebal pravdy o svém životě, zprávy o tom, že Život je tvrdý a není o tobě, jednou zemřeš, nejsi tak důležitý…, Muž neodchází do samoty jako hrdina, ani jako antický bojovník, ani jako sovětský geroj. Ale jako muž, který si je vědom svých zranění, které symbolicky nosí na svém těle.

Říkáme mužům, že je to čas k získání nových očí, čas, ve kterém mají pozorovat, jak se dívají. Dává pozor na to, jak poslouchají, aby tak i ta nejnepatrnější věc je mohla přivést k úžasu, věc, která změní jejich život. Každá i ta nejnepatrnější věc či událost je dost velká na to, aby proměnila jejich život. Může to být cokoliv. Domnívám se, že jen úžas nebo utrpení nás vede ke skutečnému růstu.

Odcházejí do samoty, aby se pokusili nalézt a uvědomit svou jedinečnost a dali svému životu nové jméno. Jméno, se kterým se budou vracet do svých rodin, ke svým ženám a manželkám. Je to proces znovuzrození[7]. Samota a ticho je paradoxně velmi účinný prostředek, kterému jsou muži na několik hodin vystaveni. Zastavení času, ve kterém se dotýká čehosi nadčasového. Buď totiž je v našem životě přeci všechno normální, prosté a samozřejmé, a nebo celý život je zázrakem. Muži jsou tak vybaveni zkušeností na další cestu růstu do zralého mužství a otcovství.

 

Pár slov, které zazněly na závěr mužské iniciace:

- konečně jsem dokázal odpustit svému tátovi…

- už si nenechám srát na hlavu, mám svou důstojnost…

- odpustil jsem mámě, změnil jsem svůj postoj k sobě, ale je to jen začátek…

- byl jsem rozmazlován matkou a babičkami, okradli mě o mužnost, otec mi nebyl příkladem, mohu vykročit…

- postavil jsem se na vlastní nohy…

- mám strach, že mi život proteče mezi prsty…

 

Závěr:

Ti, kdo nám za tento mužský rituál děkují, jsou především ženy. Ty svědčí o tom, co ten rituál přinesl do jejich partnerského a rodinného života.  Zdá se tedy, že  Zojův soumrak otců, se přece jen postupně přetavuje do svítání nadějného, pevného a odpovědného mužství a otcovství.

 


[1] L. Zoja, Il gesto di Ettore, Bollati Boringhieri 2003, česky Soumrak otců, Prostor s.r.o. 2005.

[2] R. Rohr, Adam´s Return, New York, 2004, česky Adamův Návrat, Vyšehrad s.r.o. 2005.

[3] E. Becker, The Denial of Death, New York Free Press, 1973.

[4] Zdaleka se nejedná o moderní jazyk. J Tauler, žijící ve 14 st. o tomto přechodu hovoří ve svých The sermon, vydaných 1621.

[5] L.Trapková, V.Chvála, Rodinná terapie psychosomatických poruch, Portál 2004, str 130.

[6] Stojí za přečtení experiment na myších, který v 70. letech vedl americký behaviorální vědec John B.Calhoun (1917-1995), mírně z toho mrazí.

[7] R. Bly, Železný Jan, Argo 2005.

Číst 651 krát Naposledy změněno středa, 08 leden 2020 16:52
ThLic. Mgr. Petr Glogar

Teolog a rodinný terapeut. Vystudoval KTF UK, licenciát získal na Lateránské universitě v Římě, v roce 2008 ukončil výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch v SKT Liberec. Od roku 2001 vede iniciační Rituál přechodu do zralé dospělosti. Spolupořádá semináře pro mužské skupiny a manželské páry.

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit