středa, 12 prosinec 2018 11:39

Lošťáková Veronika: Psychoterapeut dítěte v mezioborové spolupráci? Osobní zkušenosti a realita.

Napsal(a)

O spolupráci terapeuta s dalšími službami jsem chtěla napsat vždy. Většinou, když se objevila nějaká zkušenost, ponaučení, ale hlavně nejasnost. Text však píši zejména proto, že se za rok po rodičovské dovolené opět vracím do praxe. Ráda bych měla více jasno, kde jsou limity mezioborové spolupráce a kde naopak příležitosti. V Evropských fondech se nyní objevují výzvy na mezioborovou spolupráci a síťování služeb, a mě trochu děsí, jak lehce se v nich užívá pojmu „spolupráce psychologa/psychoterapeuta“. Článek je souborem mých zkušeností a situací, ve kterých jsem se ocitla, a mých osobních názorů.

Zajímají mě Vaše zkušenosti a taky trochu rady.

Článek má tři části. První a druhou částí je součinnost dětského terapeuta se sociálně-právní ochranou dětí (aneb kdo je zadavatel). V poslední části se zabývám otázkou spolupráce mezi soudy, policií, školou. Dočtete-li text až do konce, prosím, odpovězte v komentářích na dvě finální otázky. Možná pomůžete nejen mně ale i dalším kolegům.

Kdo jsem? Jsem psycholožka s psychoterapeutickým výcvikem v systemickém přístupu. Většinou pracuji s dětmi a jejich rodinou, většinou v rámci některé ze služeb neziskových organizací pečující převážně o ohrožené děti. Někdy také sama za sebe, dříve jako školní psycholog či poradce v manželské poradně. Neustále vstupuji do rozmanitých kontraktů – díky projektům vznikají služby žádající si terapeutickou péči. Existuje proto pole situací, se kterými nikdo dopředu nepočítal, a v nich se mnohdy nacházím.

 

Část 1: Psychoterapeut na případové konferenci

Pozitivní přínos novely zákona o sociálně-právní ochraně dětí (2012) vidím v zavedení institutu případové konference. Přiměla dát hlavy dohromady – hlavy pracovníka OSPOD (rozuměj pracovníka oddělení sociálně-právní ochrany dětí při obecním úřadě), rodiče dítěte, často i samotného dítěte a pracovníky stávajících služeb, které jsou klienty využívány. Je-li realizována včas a s ochotou nechat klientům jejich kompetence, daří se vytvářet smysluplné dohody o pomoci ohroženému dítěti a jeho cíli, rozdělit kdo-co-dokdy, a pravidelně vyhodnocovat. Prostě a jednoduše se na jednom místě a v jednom čase sejdou výše jmenovaní a snaží se domluvit tzv. plán ochrany dítěte, o které běží. Naštěstí dohodu tvoří i rodiče a další blízcí, není to věcí pouze pracovníků. Když opominu, že ne vždy se takto ideálně případové konference realizují, a zaměřím se na téma článku – mezioborová spolupráce, asi mi potvrdíte, že i Vy jste na ně zváni. Většinou v rolích terapeutů či psychologů daných klientů. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí ale nemyslel na to, za koho tam coby terapeuti vlastně jsme, komu pomáháme. Pro sociálně-právní pracovníky to je jasné – jejich hodnotou (zákonnou hodnotou a hodnotou v Úmluvě práv dítěte) je tzv. nejvyšší zájem dítěte. Jakákoliv informace, dohoda, rozhodnutí má pomoci dítěti. Dítě je ústřední postavou.

A teď v mém článku přicházejí na řadu nejasnosti:

Ale co když jsem terapeutem matky? A ještě lépe v úplně jiné službě neřešící její dítě? Co si mohu dovolit na místě všem říci? Svého času jsem případové konference facilitovala a překvapilo mě, jak snadno, rychle a bez pochybností pozvaní terapeuti/psychologové vydají hodnotící informace o rodiči – jejich klientovi, aby se naplnil zájem dítěte. Je to ale v pořádku? Zkušenost ukázala, že takový zrazený rodič již služby nechtěl využít, ba dokonce v budoucnu jakéhokoliv odborníka při potížích navštívit.

Pak je tu skupina terapeutů, která hned na začátku konání případové konference vymezí svoji roli, že jsou tu jako opora svého klienta (přetlumočit otázku, zklidnit, vysvětlit nejasnosti) a že se nebudou vyjadřovat k situaci dítěte ani preferovat nějaká řešení. Vymezení je čisté, srozumitelné, ale opět se nabízí otázka, zda zrovna takový terapeut nemá náhodou nejvíce relevantních informací ke stavu a schopnostem rodiče a zda by jeho názor na věc mohl výrazně pomoci při stanovení vhodné pomoci dítěti.

A ještě to trochu zamotám – představte si, že jste terapeut rodiče, jemuž je poskytována komplexní služba (terapie rodinná, terapie dítěti, rodiči, doučování, terénní návštěvy…) například některé neziskové organizace, zaměřená na pomoc celé rodině. Tato organizace má zároveň pověření k sociálně-právní ochraně dětí a jako terapeut jste její interní zaměstnanec, tedy spadáte do onoho pověření též. Vaším klientem je rodič, hlavním zájmem pomoci Vašeho zaměstnavatele je pomoc dítěti (z titulu pověření). Jste na případové konferenci tohoto dítěte – o čem jste ochotni mluvit, o čem ne, za koho tam jste, komu pomáháte, jak si poradíte s hodnotou nejvyšší zájem dítěte?

Mohu to zamotat ještě více – celé rodině jste poskytovali rodinnou terapii, tedy nejen rodiči, ale i dítěti, převážně společně. A jste interním zaměstnancem organizace s pověřením k sociálně-právní ochraně dětí.

Když po sobě čtu již napsané řádky, napadne mě často pokládaná otázka směrovaná na organizace poskytující různé služby rodinám a spadající právě pod ono pověření k sociálně-právní ochraně dětí – kdo je vlastně klientem této služby? V rámci mých spoluprací se dostávám k různým vysvětlením samotnými organizacemi. Zde některé sesbírané příklady:

Cílovým klientem je vždy dítě, ale kontrakt se uzavírá s rodiči/pěstouny/pečovateli a pomoc dítěti se děje skrze ně.

NEBO

Klientem je celá rodina jako komplex, kontrakt/zakázku se službou uzavírají rodiče/pěstouni/pečovatelé.

NEBO

Klienty jsou rodiče/pěstouni/pečovatelé, kteří uzavírají kontrakt/zakázku a kteří využívají služby proto, aby se pomohlo jejich dítěti.

Možná jste se setkali ještě i s jinými vysvětleními.

Bohužel nám stále chybí zákon o poskytování psychologických a psychoterapeutických služeb, který by naši roli zase v jiných zákonech a situacích více objasnil. Prozatím se jen můžeme lišit názorem na věc, sbírat zkušenosti, vylámat si zuby, ale i se ponaučit.

Takže moje dosavadní ponaučení k případovým konferencím:

  • Odmítám pracovat jako interní zaměstnanec – terapeut/psycholog v organizaci s pověřením k sociálně-právní ochraně dětí, neboť tato role je pro mě stále nejasná a mám strach, že někomu mohu ublížit.
  • Spolupracuji pouze na fakturu, kde zásadně uzavírám smlouvu o poskytování služby, ve které si definujeme mou náplň práce (vždy rozlišuji terapii od hodnocení a diagnostiky a ve smlouvě trvám na definování pojmů), míru poskytování informací a systém určení, kdo je mým klientem.
  • Před případovou konferencí se vždy sejdu s klientem, a řekneme si, o čem mohu nahlas před ostatními účastníky mluvit, o čem ne, naopak co si myslím, že by mělo zaznít, aby se pomohlo dítěti. Vždy vycházím z toho, kdo je mým klientem.
  • Pokud je svolání případové konference rychlé a nepodaří se s klientem předem sejít, tak tam jsem pouze jako jeho opora, tlumočník, vysvětlovač…, ale nevyjadřuji se k řešením či nepodávám hodnotící informace.
  • Je-li mým klientem dítě, pomáhám mu s pochopením, co je případová konference, co se na ní bude dít, a podaří-li se, že bude účastno, sehrajeme si dopředu celý proces s figurkami. Promluvíme si o tom, co mohu, nemohu či musím říci přede všemi. Sedím tam, kde si mě přeje mít. Dle předešlé dohody s dítětem jsem buď tlumočník, vysvětlovač a opora, nebo se vyjadřuji k věci. Někdy po domluvě s dítětem a s jeho přáním mu pomáhám sdělovat jeho názor. Dohodu, za koho jsem na případové konferenci, paralelně vykomunikovávám s jejím svolavatelem (nejčastěji OSPODem).
  • Mám-li podezření na trestný čin konaný na dítěti nebo mu hrozící, zvažuji, zdali ho vyslovím na případové konferenci. Důvodem, proč s tím váhám, je nejistota složení účastníků (kdo tam bude a komu taková informace patří, zda naopak není nebezpečné pro dítě, že to bude vědět X či Y). Jsou různé situace, ale s největší pravděpodobností s takovým podezřením nevyrukuji na případové konferenci, byť jde o ohrožení dítěte, nemám jistotu, že nebude ještě hůř pro něj. Nicméně se snažím toto podezření oznámit OSPODu a Policii nejlépe ještě před konáním případové konference. Je pak na zvážení rozhodných a šetřících orgánů, jak s ohlášeným podezřením naloží v souvislosti s případovou konferencí.

 

A teď moje dotazy na Vás:

Podle čeho určujete, jakou roli máte coby terapeut/psycholog na případové konferenci? Čím to obhájíte?

Jak byste řešili ony zamotané situace v souvislosti se svou rolí na případové konferenci? Více viz text psaný kurzívou.

Přečteno 1228 krát Naposledy změněno středa, 12 prosinec 2018 11:44
Mgr. Veronika Lošťáková

Psycholožka pro rodiny s dětmi, psychoterapeutka v systemickém přístupu a autorka komunikační sady pro rozhovor s dětmi Focus Box. Zároveň je vedoucí lektorkou komunikačních kurzů v neziskové organizaci Velký vůz Sever, která se zabývá vzděláváním sociálních pracovníků a pěstounů, supervizemi pro sociální oblast a dalším vzděláváním pedagogických pracovníků.

Komentáře  

#1 Jolana Prušková 2019-01-23 16:25
Dobrý den Veroniko,
ani nevíte, jak mi Vaše otázky rezonují, protože na ně už dlouho hledám odpovědi. Jsem rodinná terapeutka ve kdysi vašem Rozumu a Citu. Napíšu Vám své zkušenosti, třeba k něčemu budou.

Výstup z jedné supervize - terapie a spod nejdou dohromady.

Na PK bývám v roli exoerta za terapie u rodin které nemám v péči. Funguje to bezvadně, jsem v tom ok a obecné informace o možnostech terapie jsou ostatním užitečné pro další práci s dítětem a jeho rodinou.

Klienty které mám v terapii na PK nedoprovázím, snažím se držet terapeutický prostor pro jejich věci. Víc do spolupráce vstupuji v případě vyšetření attachmentu dítěte, tam pak na PK sděluji výsledky a doporučení, předem dojenáno s pěstouny a průvodcem, bývá to na začátku spolupráce jako první rozcestník.
Supervizně průběžně řeším do čeho mám se svými klienty vstupovat mimo terapii, stále se objevují požadavky z doprovázení nebo ospodu že chtějí něco vědět. O

díky za článek
Jolana Prušková

You have no rights to post comments