(uvedeno jako součást programu celofiremní konference květen 2018)

Pozornosti málo či mnoho? (pohled první)

Otázka mezigeneračních vztahů je často otázkou množství pozornosti. Pozornosti věnované, nevěnované, přílišné, nedostatečné, nevyvážené, špatně zaměřené apod. Zjednodušeně řečeno, zaleží na tom, kdy, komu, kolik a jak projevuje pozornost. Pokud se podíváme na mezigenerační vztahy přes toto kritérium, zjistíme, že nejvíce kolizí vzniká mezi rodiči a dospívajícími a pak mezi dospělými dětmi a jejich stárnoucími rodiči. Pozornost je často zaměňována s péčí, která v komunikaci zní jako „vím, co je pro tebe nejlepší“.

Vyjadřujeme tím nízkou kompetentnost protějšku, který by rád dělal věci v duchu věty zcela opačné, tzn. „já sám vím, co je pro mě dobré“. Vyhrocené případy končí odchodem dospívajících dětí z domova a starých rodičů do domovů pro seniory; většinou provázené silnými emocemi a pocitem, že jsme dělali všechno pro to, aby se měli dobře a oni nevděčníci si toho nevážili. Ubírání kompetentnosti starým rodičům je skutečně často nevědomé a věnčené dobrými úmysly. Situace, kdy necháváme staré rodiče sedět na gauči a bráníme jim cokoliv dělat s tím, že už se napracovali dost, vedou k pocitu nepotřebnosti, někdy ke ztrátě smyslu života. Odvážná otázka „jak to budeme společně dělat, aby nám v tom všem bylo dobře“ je velmi jednoduchá a v důsledku zázračná.

Pokud jsme se bavili o pozornosti, nikoliv jako potřebném zájmu, ale jako ubírání zodpovědnosti a kompetencí, je dobré ji reflektovat; přemýšlet o tom, kdy je nutná a kdy naopak nežádoucí. Uvedu pár situací, ve kterých se často vyskytují žádosti klientů.

• Dítě a jeho rodič (obavy, zda věnujeme dítěti dostatek pozornosti a zda je to ta „správná pozornost“, následná častá diagnóza špatná matka, špatný otec)
• Dospívající  a rodiče; mají zvýšenou potřebu pozornosti (všímejte si mě), ale i samostatnosti (nevšímejte si mě); z toho vyplývá hledání vodítka, kde končí jedno a začíná druhé (nezajímám svoje rodiče x vidí ve mně stále dítě)
• Jednostranná pozornost seniorům, realizovaná pouze jako péče vedoucí k obstarání základních potřeb, při čemž neumožňuje zažívat svobodný prostor, důležitost a soběstačnost. Často zde tedy pleteme péči s pomocí (trochu zjednodušeně, v případě péče my rozhodujeme o tom, co druhý potřebuje,  neptáme a nedáváme prostor odpovědi).

Kolik tedy pozornosti? Málo je nevšímavost  a mnoho je zasahování do života… a hledání té správné míry je obtížné. Čím se určuje a jak ji můžeme nacházet? Schopností komunikovat o svých potřebách, naslouchat tomu, co druhý potřebuje.

Jak to společně umíme (pohled druhý)

Jak umíme společně žít v různých generacích? Co je příčinou toho, že tolik mladých velice brzy „utíká“ od svých rodičů a na druhé straně jich mnoho zůstává u svých rodičů do věku, kdy už by měli mít vlastní rodiny a životy? Historické modely spolunažívání generací jdou až do doby nedávné, ještě naši rodiče stavěli těm svým výminky. 

Tím, jak se sami stavíme ke stáří a stárnutí, učíme i naše děti vztahovat se ke stáří. Stáří je možné vnímat jako dar, který ne každý dostane a jeho výsledkem může být zralost, moudrost, důvod k respektu a úctě. Jak to v reálném životě naplňujeme? Umíme ve jménu kultu mládí a zdraví stárnout a přijímat s tím vše, co k tomu patří? Kde máme vědomý prostor, ve kterém učíme svoje děti, že stárnout je třeba, že je to důležitá životní etapa. Umíme tedy být regulérně staří a opouštět teritorium pro mladé?

Někteří to tak mají (pohled třetí)

• Žena je přítelkyně, nikoliv partnerka, se kterou žiju; žiju přece u své matky.
• Nejdřív je potřeba najít tu správnou práci, udělat kariéru, vidět svět a pak teprve chci dítě.
• Jsme déle na světě, tak můžeme být i déle dětmi; s dospíváním není třeba nikam chvátat.
• Být stále mlád lze dnes už zařídit.

Na stáří je krásné, že umí být autentické, někdy je to právě ta potíž. To, co celý život ovládáme a držíme pod pokličkou, pouštíme do světa a okolí se často nestačí divit. Chceme je napomínat, umravňovat, říkáme, že se nám dědeček na stará kolena zbláznil apod. Směřuji k tomu, že je dobré se učit, co každá věková etapa potřebuje, jaká má specifika, abychom byli kompetentnější v užitečnosti, kterou nabízíme – mladým i starým. Umět se ptát a slyšet odpovědi.