úterý, 28 srpen 2018 06:49

Herrmannová Kateřina: Změna v konotaci příběhu jako terapeutický proces zpracování traumatického zážitku z dětství a práce s pocity viny

Napsal(a)

Anotace: Kazuistika popisuje terapii týkající se dávných vzpomínek na sexuální obtěžování v dětství dívky. V průběhu je využíváno především práce s příběhem rodiny a snaha o rozšíření kontextu celé události.

 

Kazuistika

 

Terapie, kterou budu popisovat, probíhala na mém pracovišti – v Krizovém centru pro děti a rodinu. Jednalo o spolupráci s osmnáctiletou dívkou Alenou a její matkou. Konzultaci objednala telefonicky matka Aleny s tím, že by ráda, aby s její dcerou někdo probral události, které se staly v době kolem dceřiných 4 let. Jednalo se o sexuální obtěžování ze strany příbuzného dívky (nového tchána otce dívky). Domlouváme se, že na konzultaci přijdou obě – matka i dcera.

 

1. setkání:

Na konzultaci se dostavily dvě velmi krásné a sympatické dámy. Matka a dcera. Matka - velmi mladistvě působící, téměř jako starší sestra. Dcera - osmnáctiletá studentka střední školy.  Usedají vedle sebe, obě působí hodně nervózně, zároveň jsou ale velmi milé, usměvavé, kultivované. Matka působí ustaraně. Ani jedna neví, jak začít. První návštěvu využíváme k tomu, abychom si společně vyjasnily, co od terapie očekávají, proč naši pomoc vyhledaly, kdo ji inicioval a proč právě teď. Vyjasňujeme si způsob terapeutické práce a jejich očekávání a zakázku.  

Slova se ujímá matka Aleny. Společně se nyní rozhodly „to začít řešit“. Alena dosud s nikým o dávných událostech nemluvila. Matka si ale myslí, že to byla chyba a že je potřeba „to otevřít“. Ani doma se „o tom“ nikdy nemluvilo. Matka má již dlouho nového partnera, kterému o dávných událostech hned zpočátku vše řekla. Doufala však, že si Alena na to, co se dělo, když byla malá, nepamatuje. Proto o tom s ní nechtěla začít mluvit. Bála se, aby neobnovila dávné trauma. Matka se nyní viní z toho, že situaci tak dlouho neřešila, zároveň ale cítí úlevu, že je „to“ venku. V době, kdy se události akutně řešily (asi před dvanácti lety), matka docházela do krizového centra v Praze a jednou tam byla i Alena – to jí bylo asi 6 let. Ta se ale pak údajně zatvrdila a plakala, že už tam nikdy jít nechce. Matka ji tedy k žádnému psychologovi už nikdy nevzala a od té doby o tom ani ony dvě spolu také prakticky nemluvily. 

Alena se do hovoru zatím zapojuje jen okrajově, spíše na mé přímé vybídnutí otázkou. Působí smutně, chvílemi pláče. Ptám se matky, co je podle ní na této situaci pro Alenu nyní nejtěžší. Říká, že je to pro obě těžké, mluvit o něčem, co se stalo tak dávno a je obestřeno tajemstvím. Alena říká, že je ráda, že se odhodlaly někam jít.  Je to pro ni ale obtížné, protože to spolu s matkou nikdy pořádně neprobíraly.  Neví, jaké to bude, ale je ráda, že tu jsou spolu (drží se za ruce). Matka si myslí, že Alena je tím, co se stalo v dětství nějak ovlivněná, protože „je jí 18 a ještě nemá chlapce“. Doufala, že až bude někoho mít, vše se vyřeší nějak samo, ale neděje se tak, tak asi proto také přišly.

Zajímám se, jak téma zneužívání v době dětství mezi sebou nyní otevřely. Přišla s tím nedávno sama Alena. Jednou večer se rodina vracela z nějaké oslavy a Alena to ze sebe (podpořena trochou alkoholu) „vysypala“. Svěřila matce a jejímu partnerovi, že si vše pamatuje, nic nezapomněla a že na nepříjemné zážitky často myslí.

Na této první konzultaci jsme se k otevření „toho, co se stalo“ a kolem čeho obě ženy jen kroužily, záměrně nedostaly. Potřebovaly hlavně najít jistotu v tom, že je dobře, že terapie bude probíhat a jak asi bude probíhat. Považovala jsem také za vhodné u takto citlivého tématu pracovat velmi pomalu a v krocích, které respektují tempo klientek. Důležité pro mě také bylo navázání dobrého a pro klientky bezpečného vztahu. Potřebovaly jistotu, že na ně nikdo nebude tlačit, že budou mluvit jen o tom, o čem samy chtějí a způsobem, jaký samy potřebují. Snažila jsem se tedy napoprvé „opečovat“ především jejich vzájemný vztah a ujistit je, že já pro ně budu především (zvídavou a otevřenou) průvodkyní a ne soudcem.

 

2. setkání:

Matka si myslí, že by se obě dvě měly zbavit pocitu, který se váže k celé situaci, a to: „jak to vše její otec mohl dopustit“. Ptám se, jaký vliv asi na jejich život tyto myšlenky mají. Alena říká, že nemá obecně moc důvěru v muže. Stejně tak matka přitakává, že je to u ní s důvěrou v muže obtížné. S otcem Aleny si užila mnoho potíží a komplikací na hraně zákona. „Nebyl to dobrý člověk“. Manželství s ním se kvůli dítěti snažila dlouho udržet i přes vše zlé, ale pak od něho utekla, když byly Aleně asi 2 roky. Bylo to hodně těžké období, plné strachu a finančních potíží. Při vyprávění matka pláče. Dává si za vinu, čemu všemu Alenu vystavila tím, že si muže nevybrala dobře. „Kdybyste ho nepotkala, Alenu byste neměla“, nabízím. „To ano“, usmívá se matka (drží se s Alenou za ruce).

 K otci Alena jezdila asi do pěti let. Znovu se oženil a žil s novou ženou v domě jejích rodičů. Nikdy neplatil výživné. Matka Aleny si později našla nového „hodného muže“, se kterým žije a má s ním další dítě. „Alena ho bere jako tátu, plní v rodině tu roli, kterou by táta měl“. Alena přitakává, že s mužem matky má velmi dobrý vztah.  Oslovuje ho sice křestním jménem, ale táta je pro ni on. Co to pro ni znamená? Věří mu, on ji podporuje, je hodný na mamku, na ni i na sourozence.

Vlastního otce Alena neviděla od svých pěti let. Od té doby, kdy se „to“ řešilo.  Otec tenkrát stále tvrdil, že to určitě není pravda, že si to Alena vymyslela a „nikdy tomu věřit nechtěl“. Matka mu má za zlé, že upřednostnil svého tchána před vlastní dcerou. Odmítl situaci řešit, jen stále vše zlehčoval. Od té doby se již nikdy nekontaktovali. Otec byl dokonce nějakou dobu ve vězení (kvůli majetkovým záležitostem) a pak se odstěhoval s novou rodinou do ciziny. Před 4 lety povolil k adopci. Alena je tedy nyní oficiálně adoptovaná manželem matky.

Na tátu se Alena v průběhu dětství sama nikdy neptala. Ani matka o něm nechtěla mluvit. Bála se, aby Aleně nepřipomněla traumatické zážitky, které se děly v jeho domě. Když na toto téma někdy náhodou narazily, matka říkávala, že to Alena pochopí, až bude starší. Ptám se, jaké vzpomínky má Alena na tátu? Nepamatuje si prý nic jiného, než „to, co se dělo okolo událostí se zneužitím“. Jaké pocity se se vzpomínkami pojí? Strach, vztek, smutek, lítost.

Pro Alenu jsou informace a příběh o jejím otci, který zde matka vyprávěla, něčím novým. Nikdy to takhle neslyšela, nikdy si o něm nepovídaly. Jakoby nebyl. Matka je ráda, že zde o tátovi společně mluví. Myslím si, že to je téma, ve kterém by i Alena měla mít jasno a doporučuji jim, aby si doma ještě udělaly čas toto téma otevřít. Bylo by možné vidět se s tátou?  Tuto možnost obě zamítají. Jistý krok kupředu ale v poslední době nastal. Alena je přes sociální sítě v drobném kontaktu s novou manželkou otce, která jí přála k narozeninám. To Alenu velmi překvapilo. Mluvíme o tom, proč to asi udělala, když do té doby se nikdy neviděly. Možná se snaží nějak navázat kontakt, myslí si Alena.  Bylo by možné, že i otec by s Alenou rád navázal kontakt? Kdyby chtěl, mohl to udělat už dávno - namítá matka. Bylo by něco, co by mu v tom mohlo bránit? Možná by se bál, neví třeba, jestli bych ho chtěla vidět, po tolika letech -  napadá Alenu. Může se také cítit vinen za to, jak se tenkrát zachoval? Možná, přemýšlí obě nejistě.

Uvažuji o tom, že v „příběhu matky“, který ona Aleně předává, je otec synonymem nebezpečí a špatného výběru partnera a je potřeba ji před ním chránit. Přemýšlím, zda jsou pro ni takto nebezpečné i ostatní vztahy s muži. Nakolik ji v navazování intimních vztahů může blokovat strach ze „špatného výběru“ – respektive strach z opakování matčiny chyby?

Nabízím matce jiný úhel pohledu. Ptám se, jestli Alena může mít v některém z mužů ve svém životě vzor „dobrého muže“. Ano, ve svém adoptivním otci, který jí plně nahrazuje to otcovské, co dívka ve svém životě potřebuje, je si jistá matka. Žije nyní ve funkční a láskyplné rodině, která jí poskytuje vše, co rodina, dle nich, má. Uvažujeme, jakou roli by tedy mohl hrát v Alenině životě její vlastní otec? Matka by nejraději vlastního otce úplně „vyřadila ze života Aleny“. Nabízím ale k úvaze předpoklad, že fantazijní strach z otce zatíženého vinou, je pro vnitřní život a psychosociální zrání dívky více zatěžující, než „reálný“, i když „nedokonalý“ otec.

Domnívám se, že setkání či kontaktování Aleny s vlastním otcem by v budoucnu mohlo přispět k tomu, že „nebezpečný otec“ se pro ni stane reálnou a živou figurou. Osobou s vlastními pohnutkami a motivacemi svého jednání, které sice nejsou v souladu s jejich hodnotami, ale už se nepohybují v rovině fantazie a strachu (mohou být tedy uchopitelné, pochopitelné,  a tedy i ohraničitelné).

Společně se zamýšlíme nad tím, co tenkrát mohlo vést otce k tomu, aby výpovědi Aleny popíral a postavil se na stranu tchána. Matka dochází k tomu, že to mohl být strach z rozpadu partnerství, kde se narodilo další dítě, strach existenční (žili v domě dotyčného tchána a tchýně), neschopnost uvěřit takové situaci, která se mu nezdála možná, strach zapletení se se zákonem atd.

Při odchodu se matka s Alenou dlouho objímají v čekárně a obě pláčou.

Ani napodruhé nepřišel „příběh zneužití“ na řadu. „Opracovaly“ jsme ale poměrně důkladně vztah s otcem, příběh „špatného“ partnerství matky a otce a nového „dobrého“ partnerství. Matka si uvědomila, že otec je důležitou osobou v životě každého a když chybí zcela, je jeho místo zaplněno fantazií a zde i strachem. Hodně jsme se také věnovaly pocitu viny matky a potažmo též viny otce. Poprvé se matka pokusila podívat na dávné události z pozice otce.

 

3. setkání:

Tentokrát se dostavila pouze Alena.  Přichází s úsměvem a začíná s tím, že se cítí velmi dobře. Dříve se prý snažila na nepříjemné zážitky zapomenout a nemyslet na ně. Nyní cítí, že postupně pracuje na tom, aby je „přijala a mohla jít dál“. S mamkou doma poslední dobou hodně otevřeně mluví nejen o událostech a vzpomínkách týkajících se zneužívání, ale o celém Alenině dětství, také o otci a jeho rodině. Vztah Aleny a její matky byl vždy hodně blízký a vřelý, ale v poslední době je mnohem intenzivnější. Také matka se jí zdá více usměvavá a klidnější. Sama o tom prý mluví tak, že se jí ulevilo a „spadl jí po letech kámen ze srdce“, že s Alenou může mluvit otevřeně. 

Hodně při této konzultaci společně mluvíme o tom, jaký je rozdíl něco násilně potlačovat a dělat, že to neexistuje, i když je to součástí naší minulosti. Anebo to (i když je to zkušenost negativní, kterou bychom si dobrovolně nevybrali) přijmout jako svou součást. Jako podstatnou okolnost v našem příběhu, která nás dovedla tam, kde jsme dnes a mohla být i ve  svém negativním významu vlastně pozitivním stimulem pro další vývoj a růst osobnosti. 

Tentokrát se poprvé opravdu konkrétně věnujeme událostem zneužívání. Ptám se Aleny, jestli se k tomu chce vrátit a vyprávět mi, co si pamatuje. Sama cítí, že ano. Mám pocit, že se jí ulevilo, když  může někomu říct, na co dlouho jen sama myslela. Zdá se, že je na tento krok již dostatečně připravená, aniž by cítila nátlak nebo měla pocit vyslýchání. Také si myslím, že tato chvíle mohla nastat právě dnes možná i proto, že tu je Alena jen sama za sebe – bez matky.

Alenin příběh a zážitek zneužívání zde konkrétně vyprávět nebudu z mnoha důvodů. Jedním z nich je to, že i když je její jméno změněno, cítím vnitřní odpovědnost za udržení tajemství a zachování intimity a křehkosti vztahu.  Navíc nemám pocit, že ona „samotná událost“ je pro terapii to nejpodstatnější. Já sama jsem převyprávění vnímala spíše jako pro Alenu potřebný další krok k vyrovnání se s tím, co se jí stalo, než že by konkrétní okolnosti této události měly nějaký velký význam pro mne a mé vedení terapie, nebo chápání příběhu.

Alena samozřejmě prožívá vyprávění příběhu hodně silně, pláče. Mluví o pocitech viny, nechápe, proč se to muselo stát zrovna jí. Viní otce z toho, že nic nepoznal, nezarazil to  jí nevěřil. Dostáváme se k tomu, jak vlastně Alena vnímá své dětství.  „Bohužel je tohle asi moje první vzpomínka, před tím si nepamatuji nic“. Říká, že celé její dětství je ovlivněno těmito událostmi, má pocit, že si nic jiného nepamatuje a snad ani nic pěkného neprožila. (Což nepředpokládám, vzhledem k velmi dobrému a blízkému vztahu s matkou, milující a celkově velmi dobře a vřele působící nové  rodině.)

 Napadá mě proto, také vzhledem k nadcházejícímu vánočnímu období, že Alena dostane úkol na doma. Má si v klidu projít a prohlédnout fotografie ze svého raného dětství. Nechat si od matky vyprávět okolnosti vzniku jednotlivých fotografií, popsat místa, osoby či události. Nechat na sebe vše působit, hledat, jaké další vzpomínky či pozitivní pocity se vynoří. Vzpomínat na dobu, kterou „zapomněla“. Alena je takovým úkolem potěšena. Vlastně ani neví, kde fotky z takto raného období mají. Možná je ani nikdy neviděla.

 

4. setkání:

Alena přichází zase sama. Dle doporučení přes vánoce prohlíželi (celá rodina) fotky z dětství Aleny. Byla velmi překvapená, jakou spokojenou a veselou holčičku na fotkách viděla. Kolik zážitků měla a kolik lidí (z rodiny nebo přátel) kolem ní stále bylo. Mělo to na ni velmi pozitivní efekt.  Nikdy by si sama neuvědomila, že její dětství nebyla „černá díra s negativními zážitky“. Uvědomila si, jaké krásné a šťastné dětství měla. Zmiňované negativní zážitky byly jen jednou z událostí (temnou, ale ojedinělou) jejího, jinak spokojeného dětství.  Dokonce mi přináší na ukázku několik fotografií, které pro ni byly emočně nejsilnější. Je na nich Alena, krásná rozesmátá holčička, nejčastěji společně se smějící se matkou. Sama Alena přichází s nápadem, že si tyto nejmilejší fotografie zvětší a zarámuje, aby je měla stále na očích. Podporuji ji v tom a pobízím ji k tomu, aby si práci s pozitivními vzpomínkami užila co nejčastěji – aby se „nasytila“ pocitem, že je a byla šťastné a milované dítě v bezpečí své rodiny.

Nyní zpětně Alena hodnotí jako velkou úlevu pro celou rodinu, že se téma otevřelo. „Je to jakoby se vyvětralo, vyčistil se vzduch“. Mluvíme také o úlevě pro matku – konečně po letech nemusí být zatížena pocitem, že něco nezvládla, nebo že v tom nechala Alenu samotnou. Alena si uvědomuje, jak pro matku muselo být těžké, když nevěděla, jestli o tom s Alenou může mluvit. Sama Alena dokonce přemýšlí, jaké pocity mohl mít její otec. Ke svému překvapení dochází k tomu, že to pro něho určitě také nebylo jednoduché. Jak to vidí nyní s kontaktováním otce?  Zatím se na to necítí. Ale počítá s tím, že to časem musí proběhnout. „Bude to poslední věc, kterou to celé ukončím“.

Přečteno 1235 krát
Mgr. Kateřina Herrmannová

Vystudovala jednooborovou psychologii na FF UK Praha a arteterapii na JU České Budějovice. V současné době je v supervizní části výcviku Institutu rodinné terapie Praha. Pracuje v Krizovém centru pro děti a rodinu v Českých Budějovicích.

Komentáře  

#1 MUDr. A. Beránková 2018-08-30 15:34
Dobrý den,
se zaujetím jsem si přečetla Vaší kasuistiku. Je určitě přínosem pro další kolegy, kteří se budou v terapii tématem zneužití zabývat.
Domnívám se, že nejde jen o změnu konotace, ale využívání pozitivních zdrojů klientky i její nové rodiny pro terapii. Ne zveličování neg. událostí , ale podpora zdravého a také jeho zvědomnění skrze fotodokumentaci pro další zdravý vývoj dívky.
Libilo se mi také jasné a výstižné, velmi kultivovné shrnutí toho, co jste dělala a jak jste terapii vedla. Přeji také pozitivní výsledky dalších Vaších terapii k čemuž cílené využívání pozitivních zdrojů a podpora zdravých částí nepochybně přispěje.
#2 Marie Soukupová 2018-09-04 11:51
Vážení čtenáři,
dostala jsem tento e-mail, komentář... S laskavým svolením autorky se o něj s Vámi chci podělit:

Milá paní Marie,
nezdařilo se mi vložit pochvalný komentář ke kasuistice Kateřiny Herrmannové.

V každém případě za ni děkuji, je moc hezká, citlivá, pozvolná... Zprvu mě překvapilo, že Alena dovedla již na třetí setkání přijít sama... ale vlastně, když to plynulo hlavou, tak ani ne :-)

Napadlo mě k , že nutkání "někam jít a o něčem, co je léta neprovětrávané" mluvit, vychází asi jednak z vnitřní více nebo méně uvědomované potřeby ukončit nějakou etapu - v tomto případě těsný vztah s matkou, ale zároveň se dějí ty věci kolem vývoje a proměny rodiny - rozvolňování vazeb na rodiče, osamostatňování dětí... Jak se to vlastně potká a nastane ten impuls - odstranit, co je nevyjasněné a pokračovat dál. Říkám tomu procesu - co uzraje, to upadne :-)

Ještě jednou díky, těším se na DRT v říjnu a přeji všem hezký zbytek prázdnin a léta! Helena Uhlířová

You have no rights to post comments