čtvrtek, 28 červen 2018 13:49

Schönová Kateřina: Kazuistika

Napsal(a)

Anotace: V článku je popsána rodinná terapie u chlapce, kterého přivedly potíže s chováním a konflikty ve škole. Je v ní ukázáno, jak přizvání dalšího člena rodiny pomůže rozšířit kontext a odhalit témata, která doposud zůstávala skryta.

 

Kontext práce

S maminkou a Honzíkem se jako poprvé setkávám ve speciálně pedagogickém centru, kde Honzíka vyšetřuji.

Matka hovoří o tom, že chlapec má diagnostikované ADHD, v současnosti je medikován, ale medikace příliš nefunguje. Hovoří také o tom, že před letními prázdninami medikaci měl a fungovala dobře. Psychiatra jim však doporučila na prázdniny medikaci vysadit.

Od začátku školního roku se chlapec ve škole nesoustředí, má konflikty se spolužáky, do školy chodí nerad. Maminka také hovoří o tom, že si chlapec nesedí s paní učitelkou. Stalo se, že byl čtrnáct dní v jiné třídě, kde si to velmi pochvaloval. Maminka by proto stála o přiřazení chlapce do jiné třídy.

Maminka dále hovoří o tom, že paní učitelka nerespektuje doporučení, chlapec sedí vzadu, i když by měl sedět v první lavici.

Ve školce měl asistentku a maminka by asistentku uvítala nyní. Matka se také poptává psychoterapeutickou péči, na které se následně domlouváme.

 

První sezení

Na první sezení přichází matka v doprovodu chlapce. Hovoří o tom, že žijí v malém bytě společně s chlapcem Honzou a jeho šestnáctiletým bratrem. Otec s nimi nežije, ani v současnosti nejsou v kontaktu. Matka je v současnosti bez přítele. Rodina je ve styku s maternálními prarodiči.

Honzík je přiměřeně upraven a působí starším dojmem. Kontakt navazuje spontánně, oční kontakt udrží. Má velmi širokou slovní zásobu a je velmi sdílný. Jeho pozornost často těká z podnětů na podnět. Honzík má nízkou frustrační toleranci.

Když se dospělí nebaví přímo s ním, chodí po místnosti, prohlíží si její vybavení, nebo dospělým skáče do řeči s jiným tématem.

Honzík hovoří o tom, že chodí do druhé třídy. Sděluje, že jej ve škole baví kroužky v družině, hlavně hry, hlavolamy, a šachy. Mezi jeho mimoškolní aktivity patří sbor a fotbal. Sděluje, že se s ním děti ve třídě odmítají bavit a posmívají se mu.

Maminka je sympatická žena cca ve věku 38 let. Je velmi sdílná, na svého syna hezky reaguje, umí ho podpořit, pochválit a nebojí se před ním mluvit i o tom, co nefunguje.

Po příchodu si Honzík nejdříve prohlíží místnost, potom usedá na židli a snaží se zapojovat do rozhovoru.

Často skáče matce i mně do řeči, proto bereme plyšovou hračku, kterou používáme jako vyjádření pravomoci mluvit. To znamená, že může mluvit pouze ten, kdo aktuálně hračku drží. Zpočátku má Honzík s dodržováním tohoto pravidla obtíže, ale velice rychle si na něj zvyká.

Protože maminka hovoří o obtížích zejména ve spojení se školou, pátrám po tom, co si o potíží myslí sám Honzík. Ten sděluje, že se mu děti posmívají. Smějí se mu proto, že ruší, skáče jim do řeči, vymýšlí různé hry, pomocí kterých se snaží ostatní děti organizovat.

Využívám otázky na výjimky, ptám se, jestli to někdy ve škole není lepší. Jako příklad Honzík udává čtrnáct dní, kdy byl v jiné třídě.

Zkouším mapovat, co dělal jinak on, jak on sám, svým chováním, přispěl k tomu, že to ve škole bylo lepší. Honzík na otázku, ani po opakované motivací, neodpovídá, ptám se proto maminky, co si myslí, že Honzík dělal jinak. Maminka hovoří o tom, že si myslí, že Honzík si nemusel všímat nevrlosti dětí, hned po příchodu do školy.

Maminka spontánně hovoří o tom, že je na Honzíka nevrlý i jeho bratr. Udává, že bratr na Honzíka velmi křičí, odsekává mu, když po něm Honzík něco chce. Na otázku, co si matka myslí, že si o tom myslí Honzík, matka sděluje, že je mu to asi líto. Honzík na to reaguje sdělením, že si bratra snaží nevšímat.

Matka poté spontánně hovoří o tom, že jí taky někdy ujedou nervy a na chlapce křičí a poté jí to je líto.  Také Honzíka pochválí a vyzvedne chvíle, kdy nezlobí. Řeč také dojde na Honzíkova bratra. Maminka sděluje, že se jí nelíbí, jak se bratr k Honzíkovi chová. Mluví o tom, že na něj často křičí, nebo ho ignoruje, což Honzíka dovede velice nazlobit. Když se Honzíka ptám, co si myslí o tom, že na něj bratr křičí, Honzík říká, že ho to někdy štve a někdy je mu to jedno. Jedno mu to bývá, když si to vyloží tak, že bratr křičí proto, že je nepříjemný na všechny.

Do rozhovoru vstupuje maminka, která popisuje, že si někdy připadá tak, že nestačí urovnávat konflikty mezi chlapci, zastávat domácnost a svou obtížnou práci. Navrhuji, že by bylo přínosné, aby příště přišli i s bratrem. Maminka sděluje, že se ho zkusí zeptat, ale nemůže slíbit, jestli s nimi chlapec přijde.

Na konci setkání se ptám, co je v brzké době čeká, domlouváme další termín a loučíme se.

 

Druhé sezení

Druhé sezení se koná přibližně po čtrnácti dnech. Maminka přichází pouze s Honzíkem, omlouvá se, že bratr Honzíka nepřišel. Vysvětluje to jeho zápasem. Honzík sděluje, že se mu ve škole daří trochu lépe. Neví, čím by to mohlo být. Maminka ho chválí, opětovně mluví o tom, že si Honzík nesedí s paní učitelkou. Chlapec na komentář matky nereaguje. Skáče jí do řeči se svými připomínkami a komentáři, které se týkají aktuálních podnětů v místnosti. Beru proto opět plyšovou hračku, jejíž předávání minule pomohlo usměrnit komunikaci a pozornost chlapce. Poté maminka a chlapec mluví o události, kdy se Honzík rozčílil a nemohl se uklidnit. Tyto záchvaty vzteku občas mívá a maminka ani Honzík neví, co s nimi dělat.

O svém vzteku vypráví i maminka, která sděluje, že se jí někdy stane, že začne křičet – neumí se udržet, a potom jí to mrzí.

Ptám se, jak to má se vztekem bratr. Maminka hovoří o tom, že je vzteklý pořád, odsekává, na Honzíka křičí, má pocit, že ho Honzík otravuje…

Vyprávím tedy příběh o divokém zvířeti, které máme každý v sobě.

Když divoké zvíře spí, je vlastně roztomilé. Ale když se probudí, začnou se mu zmenšovat uši, takže nic neslyší, oči, takže nic nevidí, má jenom velikou pusu, která křičí a říká věci, které bolí. Každý to divoké zvíře máme trochu jiné. Trochu jinak vypadá, ale hlavně, budí se různě často. Někdo má divoké zvíře klidné a unavené, takže spí skoro pořád. Divoké zvíře někoho jiného má velmi mělký spánek, takže se budí velmi rychle a často.

Každý z nás si také musí přijít na to, jak své divoké zvíře nejlépe uspat. Někomu pomáhá mačkání antistresového míčku, nebo pěsti s počítáním, někdo hluboce dýchá, někdo jiný divoké zvíře uspí tím, že jde na procházku, nebo si jde zacvičit. S Honzíkem i maminkou zkoušíme mačkat pěst na počítání, nacvičujeme hluboké dýchání. Nakonec mluvím o tom, že mezi další návštěvou si mají všímat toho, kdy se jejich divoké zvíře probudí a jak se jim ho podařilo uspat.

Poté Honzíka vybízím, aby si své divoké zvíře nakreslil. Honzík si dlouho vybírá, jakými barvami bude kreslit a pouští se do práce. Při práci jeho pozornost těká k různým podnětům, hodně vypráví. Jeho práce nakonec vypadá tak, že čmárá po papíře a poté sděluje, že divoké zvíře kreslit nechce. Jeho neochotu přijímám a nabízím, že si ho může nakreslit doma, bude-li chtít.

Dochází nám čas a loučíme se. Znovu vyslovuji pozvání i pro Honzíkova bratra. Maminka sděluje, že se bude snažit, aby na příští setkání přišel.

 

Třetí setkání

Na setkání přichází Honzík, maminka a Honzíkův bratr Lukáš. Oceňuji, že přišli všichni tři, Lukášovi se představuji a ptám se, zda mu mám vykat nebo tykat. Chlapec si vybírá tykání. Ptám se Honzíka, jak si myslí, že se tady Lukášovi šlo. Ten se zamyslí a odpovídá, že asi normálně. Ptám se Lukáše, jestli má Honzík pravdu. Ten souhlasí, že ano. Skoro žádná očekávání neměl, maminka mu řekla, jak sezení probíhají.

Ptám se rodiny, v čem je to pro ně dnes jiné, když jsou na sezení v tomto uskupení. Honzík sděluje, že je rád, že s nimi přišel i Lukáš. Lukáš Honzíkův komentář dále nekomentuje.

Mluvíme o tom, jak to vypadá u nich doma, kdo na koho jak reaguje a podobně. Poté každému členovi dávám papír, na kterém jsou vyobrazeni medvídci v různých částech domu, a žádám, aby si vybrali tři z nich podle toho, který jim připomíná sebe a další dva členy. Honzík říká Lukášovi, ať se opováží zobrazit ho na WC. Poté, co se na obrázek podíváme, Honzík se velice zlobí, protože Lukáš ho na WC zobrazil. Mluvíme o tom, že i když si Honzík jasně nepřál na WC zobrazit, Lukáš toho nedbal. Lukáš sděluje, že ho to napadlo ještě před tím, než se s tím Honzík ozval. Komentuje dále, že Honzík tráví na WC hodně času. Honzík se přestává zlobit, přiznává, že je to pravda, oba chlapci se situaci smějí.

Všímám si také toho, že všichni zobrazili medvídky, kteří jsou hodně u sebe. Vyslovuji nápad, že to třeba může znamenat, že si jsou blízko. Lukáš vyslovuje, že je to spíše tím, že mají malý byt a jsou tak spolu pořád. Maminka s tímto souhlasí.

Poté se zamýšlíme, kdo je spokojený s tím, jak ho vybral někdo další. A o obrázku si dále povídáme.

Lukáš v souvislosti s povídáním na názor Honzíka reaguje vulgarismem, na což okamžitě reaguje maminka, která se chlapce ptá, zda si to nemůže odpustit alespoň tehdy, když nejsou doma. Ptám se, co to pro maminku znamená, když Lukáš takto mluví. Hovoří o tom, že mu je všechno jedno, i ona je mu jedno.

Lukáš na to reaguje, že to není pravda, i když mu to matka nevěří. Sděluje, že si maminka myslí, že ji nemá rád. Na otázku, jaké to pro něj je, odpovídá, že je to divné. Nelíbí se mu to. Honzík je při této debatě potichu, je nezvykle klidný.

Ptám se Lukáše, jestli si myslí, že ho má matka ráda. On sděluje, že ano. Na otázku, jak to pozná, odpovídá, že to pozná tak, že se o ně matka stará. Kdyby je neměla ráda, tak to nedělá. Ptám se maminky, jestli má Lukáš pravdu a ona si opravdu myslí, že ji nemá rád. Maminka s tímto souhlasí, je vidět, že je toto téma pro ní citlivé. Ptám se tedy Lukáše, co by mohl udělat, aby mamince ukázal, že ji má rád. Lukáš dává pár nápadů.

Domlouváme se tedy na experiment, kdy Lukáš bude mít za úkol vybrat si do dalšího sezení tři dny, kdy se bude snažit matce dokázat, že ji má rád, nesmí jí to říct. Úkolem maminky bude snažit se poznat, o které dny se jednalo. Honzík bude mít roli pozorovatele a bude si také snažit všímat, které dny to byly a jestli to na maminka přišla.

Domlouváme další sezení a loučíme se.

Z dalšího sezení se rodina pro nemoc omlouvá, maminka píše, že se objedná, až budou uzdravení. Už se neozývá.

Přes školní psycholožku se dovídám, že Honzíkovi se daří dobře. Jeho chování ve škole se zlepšilo a konflikty se spolužáky se díky nové paní asistence minimalizovaly. Možná, že Lukáš mamince dokázal, že ji má rád. Možná je maminka nyní více uvolněná a více nalazená na sebe i oba chlapce. A možná, že je u nich doma vše při starém, ale maminka je spokojenější, protože Honzík nemá kvůli asistentovi potíže ve škole. I když se někdy nedozvíme konce příběhů, musíme věřit, že jsme v lidech, se kterými jsme pracovali, zaseli semínko změny, které může vyklíčit, až k tomu bude pravý čas.

Přečteno 1037 krát Naposledy změněno úterý, 28 srpen 2018 06:56
Mgr. Kateřina Schönová

Vystudovala jednooborovou psychologii na FF Univerzity Palackého v Olomouci. Po dokončení začala na částečný úvazek pracovat v SPC Klíč, kde působí dodnes. V rámci SPC se soustřeďuje zejména na psychodiagnostiku, poradenství, ale nabízí také terapeutická sezení. Mimo to působila v Dětské psychiatrické nemocnici Louny. Nyní působí v Dětském krizovém centru, které se zaměřuje zejména na děti se syndromem CAN. Nyní dokončila třetí rok ve výcviku rodinná systemická terapie (IRT v Praze).

You have no rights to post comments