Autoři sdílejí přesvědčení, že biologické rodiny mají nejlepší podmínky pro výchovu dětí, i když uznají - jen pokud pečují o vztah. Ostatní jsou „nahrazující řešení“.

Chvíli se zde zastavme. Dá se o biologických rodinách mluvit jako o konstantní formaci, která představuje optimální kontext pro děti? Co znamenalo pečovat o vztah před sto lety? Máme brát či nebrat v potaz násilí, které tehdy poměrně běžně patřilo k životu rodin a bylo někdy chápáno jako péče o vztahy? O dětech, ale také o ženách se říkalo, že dostaly, co zasloužily… Od doby, co manželství stojí stále méně na zabezpečení manželem a ženy se dokážou uživit, je svazek křehký: to je realita. Je třeba o něj pečovat, ale z terapie víme, jak odlišné představy o péči o vztahy mezi lidmi včetně terapeutů panují.

Připusťme, že rodiny se už mnoho desetiletí proměňují - společenskými změnami, rozvody a dalšími sňatky. Rodiny mají tedy různé formy a ty se hlásí o svébytnost, odmítají být považovány jen za výsledek nezdarů. Jsou také rodiny a nezdá se, že by si to daly zakázat. V posledních čtyřiceti padesáti letech vedle biologického pojetí rodiny získává v odborných kruzích i ve veřejném životě převahu pojetí, které reflektuje složitou životní realitu.

„Nevím, jak by měla rodina vypadat“, poznamenal Gianfranco Cecchin, jeden z představitelů milánské školy. Konstatoval, že nárok určovat, co je optimální podoba rodiny, ideální model, přestal být samozřejmý: ani odborníci ho nemůžou určovat ¹.

Zpochybnění primátu biologických rodin nepřinesla patrně až teorie a životní praxe postmoderní doby. Tak starověká zemědělská rodina na našem území prý nepředstavovala biologickou, ale kulturní instituci. Rodiny byly definovány zemědělskou plochou, kterou měly k obživě, sdílely vedle úcty k předkům i zajištění následovníků; adoptivní vztahy byly časté a neměly menší hodnotu, nežli biologické. (Na Dni rodinné terapie o tom mluvil Jan Sokol, 2015/12).

Problém: politická korektnost?

Chvála s Trapkovou vidí dnes politickou korektnost negativně. Neupírají jí historický přínos, uznají, že přispěla třeba ke zpochybnění stability tradičních pohlavních rolí, lidských práv - dnes už ale otravuje.

Snad neuškodí připomenout, jak souvisí politická korektnost s postmoderním konsensem o tom, že svět lze vnímat a rozumět mu z různých perspektiv. Některé perspektivy, některé názory, a často jde o názory většinové, mohou být zraňující pro některé z nás. Romové kradou, nedá se jim věřit… Ženy jsou emocionální, a tudíž by neměly… jsou stereotypy obsahující kus zkušenosti i pozorování, ovšem přispívají k udržování předsudků. Mnozí Romové přece nekradou, mnohé ženy přece nejsou nijak zvlášť emocionální, připomenul hlas politické korektnosti. Obecná pozorování o skupinách lidí nebývají přínosná, nejspíš nás poučí o stereotypech o daném tématu.

Podle autorů politická korektnost omezuje diskusi. Rodinní terapeuti například nechtějí mluvit o rozdílech mezi muži a ženami, podle nich kvůli politické korektnosti. Těžko říct, co by vlastně v diskusi po odložení korektnosti očekávali. Jaká pravda by vlastně měla zaznít? Pravda předsudků? Možná už ji přítomní terapeuti reflektovali a neměli chuť ji sdílet. Také pozorování a úsudky odborníků bývají zatížené předsudky. Největší předsudek je ten, že žádné předsudky nemám, připomíná Cecchin.

Asi se shodneme, že politická korektnost v zemích, které ten úhel pohledu dlouho rozvíjejí, může vedle kultivace společenského diskurzu také omezovat. Je ale otázka, jestli jde o akutní nebezpečí v našem kulturním okruhu, kde se politické citlivosti leckdy spíš nedostává. Příkladem může být úspěch skupiny Ortel ve významné hudební soutěži. Rasistické texty nijak nebránily Ortelu ve vítězství. V plném sále na to kriticky upozornil jen jeden přítomný, romský zpěvák. Ostatní byli v pohodě. Možná nechtěli korektností kazit večer? Takové situace neměli ovšem Chvála a Trapková na mysli, ale zas: že by „úporná politická korektnost zamlžovala realitu“? Jakou realitu, když se snad shodneme, že realitu nevnímáme všichni tak docela stejně?

Těžko rozumět, proč se Chvála s Trapkovou znovu zlobí na výraz bonusové rodiny, bonusoví rodiče či bonusoví sourozenci. Pro ty, kteří neznají původní diskusi, připomínám, že tím pojmem označují ve Švédsku osoby, pro něž u nás užíváme nevstřícný přívlastek nevlastní. Podle mne jde u pojmu bonusový o vtipné využití terapeuticky přínosné techniky přerámování, o nabídku vidět proměnu rodiny z nadějnějšího úhlu pohledu. Chvála a Trapková mají za to, že „ve stupňujících se zmatcích v rodinách chtějí (tedy terapeuté) zachránit, co se ještě zachránit dá, a technikou newspeaku hledají zdánlivě méně traumatická pojmenování dramatické reality traumatizovaných dětí“. Kolegyně Tereza Čálková, která ve Švédsku pracuje, zajímavě diskutovala o rodinách v textu na stránkách Softfóra. Možná, že se autoři nedostali k tomu si ho přečíst.

I biologické rodiny máme různé

Žádný pojem není věčný, významy pojmů se proměňují; věčný není ani význam pojmu rodina jako generace biologických rodičů a dětí. Jiné než biologické rodiny nejsou pro autory rodinami, jsou „náhradní řešení“, jakoby to bylo nepochybné. Vypadá to, jakoby autoři měli strach, že se děje biologickým rodinám nějaká újma. Mají za to, že rodinní terapeuti, kteří jejich rozlišení nepotvrzují, „neříkají nebo se bojí říkat“, protože chtějí být politicky korektní. Co když si myslí něco jiného než autoři a nechtějí je zklamat?

„Kdo jsem já, abych hodnotil?“, řekl nedávno jeden mimořádný muž, který je také hlavou katolické církve. Opravdu je pro autory tak těžké uvěřit, že jsou mnozí rodinní terapeuti spokojení s tím, že rodiny jsou různé (a všechny zaslouží podporu a mnohdy uznání)?

V poslední době jsem měla příležitost pracovat s několika biologickými rodinami, kde jeden z rodičů je transgender. Někdy jde o osobu, která žila léta v manželství, stala se rodičem, často už od dětství však bojovala s pocitem, že je s ním nebo s ní cosi hluboce nepatřičného, co se snaží překonat. Dlouho se trápí, že nemají tělo, které odpovídá jejich pocitu genderové identity. Ten zoufalý pocit znali patrně někteří lidé u nás od nepaměti, diskutovat se o tom začalo poměrně nedávno. Téma vyvolává porozumění a také nesouhlas. Slyšela jsem dokonce názor, že jde o postmoderní vrtochy. Mohu ujistit, že tak těžký osud si lidé nevybírají. Další vývoj osobní i rodinný je krajně komplikovaný; býval spojený s dalším traumatem, se ztrátou důvěrných vztahů.

V rámci genderové proměny někoho asi napadne, že jde o příklad „tekutosti“ či fluidity genderu; v tomto kontextu zde o tomto tématu zatím diskutovat nebudu. Jde mi tu o něco jiného. Zatímco dřív převažoval názor, že člověk po takové proměně by měl začít zcela nový život, ukončit kontakty s původní rodinou, včetně dětí, dnes se hledají možnosti, jak uchovat při proměně genderu kontinuitu vztahů, které mohou být i nadále významné pro všechny. Jak uchovat vztahy mezi rodičem a dětmi, jak uchovat vztahy s původní rodinou a sourozenci, jak najít podobu vztahu mezi rodiči dětí. Cesty k tomu jsou nesnadné, často potřebují k hledání nové podoby vztahů odvahu, velkou dávku tolerance a také odbornou podporu.

Někdy jsou řešení vztahů tak originální, že by sotva někoho z terapeutů napadlo. Stalo se, že se rodiče a partneři rozhodnou i po genderové proměně jednoho z nich žít dál v rodině spolu s dětmi (pro přesnost: rozvod manželství patří k formálnímu procesu). Nechtějí se rozejít, protože se pořád mají rádi. Život v láskyplných vztazích si někdy nachází překvapivá řešení - a stát je časem nějak vezme na vědomí.

Metafory změny v rodinné terapii

Jak rozumíme změně v terapii lze považovat za jednu z velkých teoretických otázek. Chvála s Trapkovou mluví opakovaně o vrstvách, biologické, psychické a sociální. Rodinná terapie může podle nich „působit jen na vrstvu sociální“, i když připouštějí, že “ostatní systémy se mohou (ale nemusí) na změnu vyladit, což může být vnímáno rodinou např. jako vyléčení“; nechme stranou, že terapie bývá obvykle vnímaná jako příležitost ke změně, která tedy nemusí proběhnout, neděje se zákonitě.

Pojmy, které užíváme, nás vždy také utvářejí, vedou nás, ale také zavádějí; metafory, které jednou použijeme, ovlivňují naše myšlení. Zdá se mi, jakoby metafora vrstev vedla autory k tomu, že přisoudili každé vrstvě odborníka s patřičným vzděláním. Lékaři léčí vrstvu biologickou, rodinní terapeuti sociální, psychická vrstva by bývala mohla být ošetřena rodinnými terapeuty, kdyby se neodřízli od psychoanalytických kořenů.

Vzpomínám na svého učitele Jana Špitze, podle něj změna v terapii není působena terapeuty; je svým způsobem tajemná, nedá se naplánovat – ale stává se. Změna v rámci rodinné terapie může být někdy tak mocná, že promění nejen vztahy, působí na zdraví členů rodiny, k proměně dojde na všech úrovních, snad i buněčné… Řekla bych, že jsme to v terapii někdy zažili mnozí a Vláďa s Lídou jako talentovaní terapeuti určitě často také.