Úvodní kontext

Robinovi je 7 let a navštěvuje druhou třídu pražské ZŠ. Byl ke mně doporučen klinickou logopedkou, která mi sdělila, že chlapec má potíže se zadrháváním, koktavostí. Sama si s chlapcem již neví rady – chodí na „udržovací“ terapii, ale chlapec všechny doporučené „triky“ ovládá, všemi pravidly se řídí, při logopedické terapii pouze opakují. Chlapec je velmi šikovný, při hodinách se velmi raduje z úspěchu, který mu logopedka přiznává. Rodinnou terapii logopedka již doporučila, nicméně tam rodině řekli, že jako rodina nemají žádný problém a je zbytečné, aby chodili do terapie. Logopedka si je vědoma potřeby komplexního přístupu, a tak se nevzdává a doporučuje mne. Dle jejích slov je maminka velice snaživá, pro chlapce by udělala cokoliv. Tatínka nezná, chlapec o něm nikdy nehovoří.

1. kontakt: telefon s maminkou: Maminka působí velmi ustaraně. Robin zhruba od čtyř let koktá, nejhorší to bývá doma. Příčinu neznají, matka se domnívá, že by to mohlo být tím, že ve třech letech mu umřel dědeček, který s ním trávil hodně času, ale neví. Nějaké jiné trauma si nevybavují, rodina se ani nikam nestěhovala... Robin má malého sourozence Jakuba (necelé tři roky), s kterým je maminka na mateřské dovolené. Chlapec chodí do školy, ve škole se koktání neobjevuje, nebo jen minimálně. Paní učitelka je milá, vstřícná, ve škole malý kolektiv. Nejvíce chlapec koktá před otcem, maminka říká, že je více autoritativní než ona. Doma si pak chlapec různě pomáhá tleskáním, aby vyjádřil, co potřebuje. Je komunikativní, problém se snaží překonat, ale nerad o tom mluví. Rodina již byla na rodinné terapii, ale terapeut jim řekl po 10 minutách, že pro ně není rodinná terapie nutná. Matka se domnívá, že je to tím, že nejsou schopni otevřeně před sebou mluvit, tak to bylo i u terapeuta. Představuji svůj přístup – rodinnou systemickou terapii a vyslovuji svá očekávání, aby rodina přišla celá. Maminka se rozhoduje, kdo ke mně přijde na první setkání, chce vyčlenit otce, protože chlapec před ním mluvit nebude. Hovoříme o tom, na čem je vlastně potřeba pracovat? Koktání Robina zjevně zatěžuje celou rodinu a názor každého člena je v tuto chvíli důležitý. Možná by bylo i tatínkovi líto, kdybychom si o celé rodině povídali bez něj, a to zvláště, když Robin zadrhává nejvíce v jeho přítomnosti. Maminka ještě dodává, že mají radu od logopedky, aby se na koktání příliš neupozorňovalo, aby se to spíše ignorovalo, nerada, aby se Robin cítil nějak poníženě, prosí, abych o tom také nemluvila. Mamince nic neslíbím.

Poznámky k prvnímu kontaktu: Maminka působí velmi mile. Podařilo se mi ji uklidnit a nastínit, co bude v našem setkávání důležité. Identifikovaný pacient je syn. Role otce je velmi zajímavá. Má z něj maminka strach? Je příliš pracovně vytížený? Má z otce strach Robin? Má strach otec přijít nebo je jen příliš zaměstnaný? Mají špatnou zkušenost z rodinné terapie? Neočekávají, že můj přístup, který je zřejmě obdobný, bude také „k ničemu“? Možná jsou skeptičtí… Napadá mě, že možná jakési zoufalství je nutí, aby se chytali každého stébla… Možná natolik důvěřují logopedce, že přicházejí za mnou. Co mohu rodině vlastně nabídnout? Proč nemohou hovořit otevřeně? Skrývají něco sami před sebou? Přede mnou? Mohu zajistit, aby chlapec přestal koktat? Je koktání chlapce v rodině tabu? Mohu o koktání vlastně hovořit? Cítím, že z toho mám obavy… Koktal někdo z rodičů? Měl někdo z nich nějaký handicap? Může být koktání důsledkem traumatu z narození sourozence?

2. setkání: maminka a tatínek: Rodiče přišli sami, bude možnost popovídat si o věcech, o kterých nechtějí, aby Robin věděl – všechny okolnosti zadrhávání. Maminka začne vyprávět, že Robin od 4,5 let chodí na logopedii kvůli zadrhávání, zadrhává zejména doma, někdy až tak, že není schopen říct myšlenku. Pomáhá si tleskáním, zpíváním, někdy za něj obsah řekne kamarád. Nespojují s žádným traumatem, Jakub se narodil v době, kdy už zadrhával. V MŠ ani ZŠ se koktání nevyskytuje. Nejhorší stav byl před dovolenou ke konci školního roku. V průběhu dovolené se zlepšil tak na 80%, maminka si to vysvětluje tím, že přes školní rok na něho byl velký tlak, který nyní pominul. Kdo tlak vytváří? Tlak na sebe vytváří chlapec sám, ale maminka si myslí, že ho vytvářejí i rodiče. Chlapec je přitom hodně zodpovědný. V současnosti maminka na MD, otec podniká v Praze.

Jaké jsou výjimky? Kdy se zadrhávání nevyskytuje? Tleskání, šeptání, básničky, písničky, když křičí a jde o emočně vypjatou situaci, u babičky, ve škole.

Má chlapec kamarády? Jaký má vztah se sourozencem? Další sociální prostředí? Kamarády má ve škole doma (menší městečko) i v Praze, u prarodičů sám nebývá, byl tam v průběhu porodu Jakuba 14 dní, teď už tam sám být nechce, hodně se ujišťuje, jestli tam rodiče budou s ním a jestli ho tam nenechají. Vztah se sourozencem partnerský, pečující, bere jej do hry… Kamarádi Robinovo zadrhávání neřeší, často překládají, co Robin chce říct.

Co už vyzkoušeli? Rodinnou terapii – bylo jim řečeno, že nemají žádný problém. Logopedka doporučila ignorovat zadrhávání, o což se rodiče snaží, ale ne vždy se jim to daří. Více se to asi daří mamince.

Čeho rodiče chtějí, abychom dosáhli? Aby si řekli, že tato rodinná terapie měla smysl? Maminka: aby na sebe Rodin neměl tak vysoké nároky, nebyl perfekcionista. Tatínek: aby nezadrhával. Hovoříme o tom, co mohu nabídnout já? Můžeme si povídat o tom, aby chlapec na sebe neměl nároky, podívat se, proč si myslí, že musí být perfektní, dokonalý. Ale nemohu slíbit, že chlapce odnaučím zadrhávat – nejsem logoped ani jiný odborník na řeč. Můžeme se věnovat tomu, aby všichni byli společně více v pohodě, protože to jsou situace, kdy Robin doma nezadrhává. Oba rodiče souhlasí… Tatínek si myslí, že do půl roku bychom mohli celou věc vyřešit, že by Robin mohl „normálně mluvit“.

Jak asi vnímá Robin svoje zadrhávání? Zadrhávání ani moc nevnímá, ale už se i ptal, proč zadrhává – rodiče mu pak vysvětlují, že jeden má to a druhý zas něco jiného, nikdo nejsme dokonalý.

Jak tráví společně čas? Táta společně s Robinem chodí na fotbal, ten patří mezi Robinovy koníčky. Robin taky rád staví modely, sleduje dokumenty z válečných konfliktů. S maminkou hodně čte, hraje hry, učí se spolu. Se sourozenci si perfektně rozumí, blbnou spolu, on je pro ně vzorem, což se Robinovi zamlouvá.

Kdy je koktání nejhorší? Více koktání, když chce mluvit s tátou, víc v pozoru, chce být lepší než je, potřebuje více času, více klidu. Tatínek si to nijak nevysvětluje, nechápe to.

Za co by ho pochválili? Vlastně za všechno, je šikovný, nejsou s ním problémy ve škole, ani doma, pomáhá, není drzý, skvělé dítě.

Poznámky k druhému setkání: Maminka drobná žena, tatínek působí trochu hromotlucky, zdá se, že se mu sem nechtělo. Spontánně nehovoří, na otázky ale odpovídá. Maminka je zjevně mluvčí rodiny, je aktivní, zdá se, že na sebe má také vysoké nároky, snaží se dělat maximum pro syna. Syna ale dokáží pochválit oba. Nejsem si jistá, zda tatínek chápe, jaké jsou mé možnosti a zdá se mi, že nerozumí, proč tam sedí, i přes moji snahu jej zkompetentnit. Hovoří o „normálním mluvení“? Jak se doma vlastně o koktání mluví? Zdá se, že tatínek nebude mít snahu více přemýšlet o tom, co se uděje, vnímám přání, abych celou „uzdravnou práci“ provedla já. Maminka možná bude přemýšlet až moc, bedlivě poslouchá všechno, co říkám. Na mou pochvalu, jak jsou prima rodiče, že si udělali čas oba přijít, zajistili hlídání, atd. se však otec poprvé usmál. Jak se doma vlastně chválí? Jak to, že ve škole se koktání nevyskytuje? Mám o koktání vůbec hovořit? Co když má logopedka pravdu a při upozornění na problém se problém prohloubí? Příště rozšířit kontext: proč chodí Robin do ZŠ do Prahy? Jak tráví volný čas? Jaké má kamarády a kde má kamarády – v místě bydliště nebo ve škole?

3. setkání: Robin, maminka, táta, Jakub: Proč přišli? Robin netuší. Kdo by to mohl vědět? Ví to maminka a tatínek. Tatínek říká: aby Robin poslouchal. Maminka říká, že chce vyléčit, aby míň křičela. Robin říká, že taťka ale taky někdy křičí, a to jim pak není dobře. Zakázka na které se shodneme: aby jim doma bylo líp.

Jak se to pozná? Budou se všichni poslouchat a nebudou křičet. Křičí i maminka i táta. Tatínek je překvapený, myslel si, že nekřičí. Proč maminka křičí? Robík říká, že jinak se nezačnou poslouchat. Co by mohla dělat maminka jiného místo křičení? Mohla by třeba šeptat…. Jak ji vyléčit? Taťka by na to určitě slyšel, Robin taky, nevíme, jestli Kuba, ale můžeme to zkusit. Taťka taky zkusí šeptat a Robin taky? Ano, všichni chtějí to zkusit. Bude to jejich společný experiment.

Jaké jsou výjimky? Nekřičí se, když Kubík spí, když jsou všichni společně na dovolené, když hrají společně hru, když si pomáhají.

Povídáme, kdo má jaké povinnosti, maminka všechno, co souvisí s domácností a taťka chodí do práce a auta a technický chod domácnosti, Rob hlavně školu, občas pomáhá mamce a taťkovi. Občas i taťka pomáhá mamce a občas mamka taťkovi. Mamce pomáhá uklízet a starat se o děti, taťkovi by chtěl pomáhat, ale moc se to neděje. S čím by mohl taťkovi pomoct? Tatínka napadá, že s opravou kola. „To by bylo super!“ volá Robin.

Robin zmiňuje situaci, kdy taťka křičel na mamku za něco, co nemohla, to se mu nelíbilo. Příště možná rozebrat – co v takové situaci? Co když se nám nedaří nekřičet?

Co bychom ještě vymysleli, aby na sebe doma nemuseli křičet? Maminka zkusí víc chválit. Za co se můžeme pochválit navzájem? Maminku za vaření dobrého jídla, tatínka za to, že chodí do práce, Robinka za to, že je hodný, že nezlobí (tatínek se dost bojí konkretizovat, nechce vypustit nic osobního, zjevně i dost překvapen, co na něj říká Robin – že občas křičí, sám říká, že nikdy nevnímal, že křičí)… za to se dá chválit i Kubík. Možná i dospělí?

Je ještě něco důležitého, co jsme neřekli? O čem jsme nepovídali? Robin zmiňuje ještě problém s kamarádem Pepou – že mu bere hračky, má ještě další kamarády, nejlepší kamarád se taky jmenuje Robin.

Shrnujeme setkání: co si kdo odnese? Robínek to, že místo křičení zkusí šeptat, maminka, že se zkusí víc chválit, tatínek si odnese to, co řekli maminka a Robin. Kubík si odnese obrázky, které nakreslil. V průběhu setkání byl velmi trpělivý, nejvíce kontaktu vyhledával s Robínkem – on je jeho vzor.

Poznámky ke třetímu setkání: Čekali rodiče, že Robínkovi sdělím já, proč přišli? Nebo naopak čekali, že nic neřeknu a budu s nimi pokračovat ve hře tak, že se budeme bavit o křičení maminky, a přitom budeme „léčit“ Robinovo chování? Maminka je velmi snaživá, tatínek velmi pasivní, je pro mě obtížné být neutrální, nesoustředit své otázky jen na maminku a Robina. Je tatínek opravdu introvertní? Nebo mlčí a myslí si o mě své? Považuje tato setkání za nesmyslné řečnění bez výsledků? Nemáme jistě ještě navázaný vztah. Zjevně je mu nepříjemné, že se vyptávám, jak to u nich doma chodí a ještě nepříjemnější jsou někdy odpovědi Robina. Robin má bezvadné pozorovací schopnosti. Maminka žasne, co Robin na setkání řekne tatínkovi do očí (předkládá důkazy o tom, že tatínek někdy křičí, dokonce někdy i neprávem; říká, že tatínkovi moc pomáhat nemůže, ačkoliv by chtěl).

Je zakázka stanovená správně? Je hodně obecná… Je to dobře nebo špatně? Rodiče si jistě myslí, že zakázka je původní, na které jsme se domluvili na prvním setkání. Co je ale nyní zakázkou pro mě? Ta společná, o které ví i Robin, nebo ta původní, na které jsme se domluvili jen s rodiči? Proč je zadrhávání takové tabu? Jak budu pokračovat dál? Mám vyhovět tomu, že zadrhávání je tabu? Jak ale pracovat na původní i druhotné zakázce, když bez pojmenování problému nejde naplnit ani jedna?

4. setkání: Robin, maminka, táta, Kuba: Jak se Vám daří? Rob říká, že pořád stejně. Rodiče si myslí, že víc ve spěchu. Je to dobře, když pořád stejně? Jo, to je dobrý. Říkám, že tu byli naposled o prázdninách a že je fajn, že začátek školního roku pro ně znamená, že „dobrý“, že hodně dětí i rodičů to vidí jinak. Rodiče jsou rádi, že to Robin vnímá, že je to stejné, protože žijí uspěchaně – Robin má třikrát týdně trénink fotbalu, někdy i zápas, do toho škola, Kubík… Robin odchází za Kubíkem hrát si s pískem, jsou opodál.

Je něco lepší a něco horší? Rodiče velmi ztiší hlas, aby je děti neslyšely.

Maminka říká, že obojí, že horší to bylo v září, kdy paní učitelka ve škole upozorňovala, že Robin zadrhává a nemůže se vyjádřit. Nikdy to ve škole nezažila, doposud se to objevovalo jen doma. Maminku to překvapilo. Asi po měsíci se to zase zlepšilo, teď docela dobré, byli na logopedii, tam bez problémů. Co tomu pomohlo nejvíce? Tatínek říká, že to vyléčil čas.

Jak to rodiče nesou? Jak si to vykládají? Dovedu si představit, že to člověka trápí, nebo i naštve, že se to zase objevilo… Maminka říká, že se s tím učí žít, tatínek přikyvuje, i když ve výrazu tváře je vidět, že je to pro něho velmi obtížné.

Zvažuji, zda do rozhovoru vzít Robina, rodiče to s ním nechtějí řešit… Šeptají. Na koktání by se přece nemělo upozorňovat! Ale ignorovat…

„Robine, slyšíš, o čem tady povídáme?“ Kýve hlavou, že všechno ví. Ptám se, co si o tom myslí, co říkají rodiče. Říká, že neví. Ale že neumí mluvit, to že tam řešíme. Já říkám, že mu to nevěřím, že neumí mluvit, že se mnou mluví úplně bez problémů!

Snažím se o opracování problému a hlavně externalizaci. Chlapec má zjevně pocit viny, říká, že ho mrzí, že to rodiče trápí. Říkám, koho to ještě trápí? Nejvíc rodiče, jeho ne – jemu je to jedno, Kubovi taky ne, tomu je to taky fuk a taky to trápí paní učitelku a kamarádům to vadí. Ptám se, jestli Kubovi je to stejně jedno jako jemu? Ne, to ne. Možná by s tím Robin taky rád něco dělal. Říkám, že to vypadá, jako by se mu to taky někdy hodilo, nebo se pletu? Někdy se mu to hodí.

Maminka říká, že ji překvapilo, že Robin říká, že to vadí kamarádům. Mají ho rádi a jsou k němu ohleduplní, nikdy se mu nesmějí, pokud ví, co chce říci, řeknou to za něj nebo mu nějak pomůžou. Jak to Robin pozná, že jim to vadí? Podle pohledu v tváři.

Ptám se, jak bychom tomu mohli říkat? „Že neumím mluvit,“ navrhuje Robin. Já nesouhlasím: „Ty mluvit umíš, akorát na Tebe jakoby něco skočí, nějaký zloun, škodil, kazisvět, který tohle způsobuje. A pak zase odejde.“ Robin říká, že tak to není, té externalizaci se velice brání, vnímá problém, že je jeho součástí. Maminka říká, že Robin doma někdy říká, že se nemůže rozjet. Takže je to nějaká porucha rozjíždění? Jo, to jo.

Nakreslíš mi, jak to vypadá? Robin navrhuje, že nakreslí, jaké to je, když má poruchu a jaké to je, když ne. (zobrazit obrázek)

Kdy se porucha rozjíždění objevuje nejvíc? Maminka říká, že když se dělá hodně věcí najednou, když je velký tlak. Tatínek říká, že se mu to stalo i na fotbale, když prohrál, že byl naštvaný. Maminka zase říká, že když je naštvaný na ni a křičí na ni, že se nikdy nezadrhne. Možná mu to na fotbale bylo spíš líto.

Kdy se to neobjevuje? Vždycky, když má Robin radost, když se mu něco povede, když se směje, taky když spí. Říkám, že je dobré, že se mu daří většinově nad poruchou zvítězit. Že to rychle opraví a je to v pořádku.

Říkám, že má Robin prima rodiče, že se zdá, že mu s tím chtějí pomoct, protože ty potíže se rozjížděním jim nejsou jedno a snaží se vymyslet, co dělat proti tomu. Chtějí mu pomoct bojovat proti těm potížím, jsou to jejich potíže společné.

Co pomáhá nejvíc v boji proti poruchám rozjíždění? Robin říká, že jemu hodně pomůže, když mu maminka říká, aby ty slova pohladil. To že funguje. Umí tak pomoct i tatínek? Nedělá to, ale asi by to uměl. Jak pomůže paní učitelka? Nijak… Mohla by pomoct, že by to také řekla? Mohla. Ví o tom? Ne. Jak se o tom dozví, že by mohla pomoct? „To nevím, asi by na to měla přijít sama. Já jí to nechci říct.“ Říkám, že my dospělí jsme někdy takoví nevšímaví, že když nás to netrkne, tak si toho nevšimneme a nemyslíme to přitom zle… „No, já to vím, že to tak je,“ říká Robin. Tatínek navrhuje, že příští týden jsou schůzky, že by to možná mohl paní učitelce říct on. Ptám se Robina, jestli je to pro něho přijatelné, říká, že ano.

Co Robinovi ještě pomáhá? Když se doma nekřičí. Říkám, že od minula měli takový pokus, že místo křičení zkoušeli šeptat. Jak to šlo? No, někomu líp, někomu hůř. Ptám se, komu líp? Maminka se snažila víc. A táta? Tomu to nešlo, táta neumí šeptat, jenom křičí; říká Robin. Tatínek se směje, ačkoliv ví, že to Robin nemyslí jako vtip. Říkám, že tatínek si možná myslí něco jiného? Na to reaguje maminka, která se snaží zachránit situaci, říká, že si myslí, že jí to taky nešlo. Když nekřičí, nedostane to ze sebe, je pak naštvaná pořád. Říkám, jestli to není trochu podobné, jak potíže s rozjížděním u Robina? Říkal, že když je toho hodně, když má vztek, stres, že ho obtěžuje porucha rozjíždění a maminka s tatínkem zase bojují s křičením? Oba rodiče říkají, že možná to je podobné.

Co by se dalo dělat místo toho?

Každý už s tím umí trochu bojovat – ale co se bude dělat místo toho? Robin říká, že ho ještě napadá, že by se mohl nadechnout a vydechnout.

Maminka říká, že neví, že to navrhovala paní logopedka a že začal hodně hyperventilovat. Ale že možná, když ho to napadlo samotného, že to možná půjde líp.

Na příště každý bude přemýšlet, co dělat místo křičení, místo potíží s rozjížděním. Mají to ve svých rukou, můžou si vzájemně pomáhat. A mohou experimentovat.

Poznámky ke čtvrtému setkání: A je to tady, vzala jsem koktání do hry. Maminku ani tatínka to nevyděsilo, i když se maminka tvářila nejistě. Možná to čekali a jen nechtěli o tom začít sami? Robin byl v pohodě, jen začal v průběhu setkání zadrhávat. A to hodně. Běží mi hlavou, že snad se teď to zadrhávání nezhorší paušálně na „všech frontách“… I když přechodná zhoršení mohou nastat, ale na to jsem rodiče měla upozornit. Chlapec zjevně má v hlavě vryto, že je vinen – neumí mluvit. Říká, že ho zadrhávání netrápí – je to tak nebo to pouze říká? Poprvé zažívám, že se dítě brání externalizaci a přesvědčuje mě, že za problém může samo. Je správně zvolený pojem „porucha“? Není to také něco, co je člověku vlastní? Dá se poruchy zbavit? Dá se porucha opravit? Není to něco, co je součástí? U tatínka pozoruji vůbec první iniciativu – chce si promluvit s paní učitelkou, snažím se jej za to chválit. Ale chválím i maminku, která na to čeká. Zajímavé je, jak se mi dvě zakázky – skrytá a zjevná – propojily – křičení a koktání souvisí. Koktání se zhoršuje při křičení. Není příliš odvážné pracovat na obojím? Vždyť ale všechno souvisí se vším… Snažila jsem se na to přece poukázat rodině, tak proč zakázky sama rozděluji? Robin se mi zdá jako prima kluk. Má hodně kamarádů, kteří ho mají rádi, ve škole se mu daří, ve fotbale je šikovný, sourozenci jej cele obdivují, matka jej miluje a udělala by pro něj první a poslední, vnímám ale, že pro otce to dostatečné není. Úzkostlivě Robin vůbec nepůsobí – vždyť úzkostné děti jsou mým denním chlebem, takové poznám! Naopak se vůči otci čím dál více otevírá – dnes opět útočí: mamince se daří nekřičet, tátovi vůbec – „Táta jenom křičí“. I otec je pro Robina asi nedostačivý… Je třeba vzít moje pocity do hry při terapii! Proč o tomto nedokáži mluvit? Ne že bych nechtěla, ale jako bych si to uvědomila, až když jsou klienti pryč. Potřebovala bych pracovat na větší sebereflexi a více se napojit na cítění klientů…

5. setkání: Robin, maminka, táta, Jakub: Rodina přichází opět celá. Mají se nyní docela dobře. Těší se na Vánoce. Tatínek nakonec ve škole nebyl na třídní schůzce, ale byla tam maminka a povídala si s paní učitelkou. Paní učitelka situaci porozuměla, je šikovná, Robin říká, že mu vždycky jen naznačí ústy, že ani neřekne nahlas, aby to pohladil, a Robin už mluví jako ostatní. Říkám, že je to velký úspěch, že je vidět, že Robin to má pevně v rukou, že se ve škole naučil poruchu rozjíždění ovládat. Ptám se, jestli ještě v nějakých situacích by to potřeboval vylepšit? Má pocit, že se mu ještě někdy nedaří poruchu rozjíždění zvládat? Robin říká, že ne, že všechno zvládá. Mapujeme oblasti – v rodině, kamarádi, u babičky, na fotbale – Robin říká, že je všechno v pohodě, že když chce, tak porucha rozjíždění zmizí, jen možná u těch kamarádů mu to někdy vadí, někdy to nezmizí, když zrovna chce. Ale nikdy se mu nesmějou, někdy zkusí se nadechnout a vydechnout a je to dobré.

Maminka se tomu směje, říká, že Robin žádné problémy nemá. Tatínek se tváří vážně, což reflektuji. Tatínek zvýší hlas a říká mi, že já zjevně celou situaci také nevidím jako problémovou, že ke mně chodí už docela dlouho a tolik výsledků zase nevidí, že je to stojí akorát čas a Robin stejně mluvit neumí. Vyjadřuji, že chápu jeho nespokojenost, když žádné výsledky nevidí. Hovoříme o zakázce – na začátku jsem hovořila o tom, že nedokáži odnaučit Robina zadrhávat, ačkoliv vím, že to bylo jeho přání, ale domlouvali jsme se, že můžeme zkusit pracovat tak, aby jim spolu doma bylo lépe, pohodověji, sami říkali, že při stresu se zadrhávání objevuje více.

Ptám se, jak by si představoval, abychom pracovali? Ptám se maminky, co myslí, že bychom měli dělat, aby se setkání zdála tatínkovi užitečná? Maminka říká, že to neví, že pro ni setkání užitečné je. Že si uvědomila, že Robinek s ničím problémy nemá. Ve škole je oblíbený, doma je hodný kluk, pomáhá, kamarádi ho mají rádi – má kamarády v Praze i doma, dobře se učí. Myslí si, že jí až tady došlo, že Robin poruchu rozjíždění vidí jako problém jenom tehdy, když oni to vidí jako problém. Tatínek říká, že to jo, že tomu tedy taky přijde. A že asi se s tím budou muset naučit žít, že Robin neumí pořádně mluvit.

Hovoříme o tom, co to je „pořádně mluvit“. Co to pro ně znamená „budeme se muset naučit s tím žít“? Měli už něco, s čím se museli srovnat, protože věděli, že to nejde změnit? Možná se některé věci nemůžou vyřešit, ale musí se vydržet. Oba rodiče mi říkají, že určitě ano, že už něco takového zažili, ale žádný nechce mluvit podrobněji.

Říkám, že možná sami v životě měli zkušenost, že někdo po nich chtěl, aby něco udělali výborně, dobře, a čím víc se snažili, tím víc to nešlo. Já mám něco takového s vařením. Když má přijít návštěva, tak čím víc se snažím, tím je větší pravděpodobnost, že se mi něco nepovede. Maminka se směje, že to tak platí. Snažím se to přirovnat k Robinovi – čím víc na něho máme nároky, tím víc se to objevuje a on pak i může mít pocit, že nás zklamává. Dává jim to smysl nebo to nesedí k jejich situaci? Tatínek se tváří, že mu to moc nesedí…

Hovoříme o tom, zda mají smysl naše další setkávání? Co by se mělo/mohlo odehrát? Čím bych mohla být užitečná? Říkám, že možná by bylo užitečné, kdyby přišli rodiče bez Robina, že to musí posoudit… Ono se lehce řekne, aby se člověk s něčím vyrovnal, ale je to těžké, když to člověka trápí. Tatínek říká, že určitě se s tím zvládnou srovnat sami.

Říkám, že budu ráda, když přijdou všichni, kdykoliv bude potřeba, nemusí se stav zhoršit. Při akutních potížích Robinka můžeme zkusit relaxaci, aby se naučil sám zklidnit, odpočívat…. Ale že budu ráda, když mi přijdou říct, jak se jim daří.

Poznámky k pátému setkání: Vrátili jsme se k práci na zakázce a všechno vzalo rychlý spád. Nebyla zakázka už z počátku dobře ujasněná? Možná nespokojenost tatínka umožnila mamince prožít změnu – jakoby zjistila, že ona se může od Robina vlastně učit. Možná šlo o jistou změnu v přerámování, která umožnila příběh vyprávět jinak. Tatínek ale podle mě změnu neprožil, zdá se mi, že jsem jen zapadla mezi „rádoby odborníky“, kteří se jim už několikrát snažili pomoct a pak jim sdělili, že si s nimi neví rady. Mám pocit, že už nepřijdou, protože pacientem by nebyl Robin, pacienty by se staly rodiče. Přitom pořád bychom mohli pracovat dál – vždyť o té rodině nic nevím – kontext jsem příliš nerozšířila, nevím nic o původní rodině rodičů, jejich dětství a o výchovném přístupu jejich rodičů. Možná existuje souvislost... (Ale kdybych se dále věnovala něčemu, co s „koktáním“ zdánlivě nesouvisí, možná by to otce rozčílilo ještě více…) Vnímám, jako bych tatínka zklamala, že ani já nejsem ten opravář, který jim opraví jejich dítě. Možná nebyl dobře navázán vztah. Anebo možná se jen změna u tatínka uděje pomaleji. Co se odehrává mezi tatínkem a Robinem? Dokážou být někdy Robin s tatínkem v koalici?

Práce s rodinou ve mně vyvolávala mnoho otázek, ostatně mám to tak velmi často. Opravdu je Robin tak pohodové dítě, jak se o něm píše příběh v dané rodině? Koktání je zjevně jediná nedostačivost, ale bohužel nesedí do příběhu, který vypráví tatínek. Do maminčina příběhu sedí, maminka Robina vidí spokojeného. Myslím, že rodinu ještě hodně práce čeká, bylo by mi ctí, pokud bych mohla u toho být s nimi. Maminka možná prodělala určitou změnu v chápání, ale jak tatínek? Budu mít šanci pracovat na bližším vztahu Robina a tatínka? To by zase přivítal příběh Robina… Je cílem změna? Nebo v této rodině možná stabilizace? Možná není špatně, že jsme skončili před koncem, možná si uchovají pocit, že jsou sami autory jakéhosi řešení…