pondělí, 10 listopad 2014 13:44

Chvála Vladislav: Klidné dny a dlouhé vzdechy v Hejnicích

Napsal(a)

Souhrn

Psáno už v r. 2008, ale patrně v SOFTfóru nepublikováno. Zdá se však, že je to vhodný příspěvek k právě aktuální diskusi po jarním dnu RT. V. Chvála nabízí článek uveřejnit jako reakci na článek Šárky Gjuričové.

V Hejnicích se nás sešlo docela rozumné množství, takže jsme mohli dýchat, vnímat referáty i diskutovat. Dva a rodina se stali tématem už třetího sympozia rodinných terapeutů SOFT. Jak je to vlastně s dvojicí v naší, na individuum orientované společnosti, jak je to s těmi, kdo založí rodinu, když mají problémy a chodí do terapie, nebo případně, jak se daří dvojicím terapeutů, to všechno a mnohem víc bylo možno probrat. Pozoruhodnou vlastností Mezinárodního centra duchovní obnovy v Hejnicích v budově bývalého františkánského kláštera je zvláštní klid, nikoli klid před bouří, ale prostor k usebrání, ve kterém je prostě příjemně. Pohodlí, oku lahodící prostředí, příjemná společnost. Právě to, co takové malé společenství, jakým rodinní terapeuti nepochybně jsou, čas od času potřebují. Vytváření přátelské atmosféry důvěry se vyplatí. Je pak možno nechat vyniknout rozdílům v pojetí, v chápání ve způsobech práce, nebát se jich a naopak se nechat obohacovat nebo si upevňovat to svoje. Kdo jiný by měl umět zacházet s rozdíly než systemický rodinný terapeut! Ale někdy se to zdá těžké. Drobných rozdílů je bezpočet, jeden podstatný se nám stále jakoby pletl pod nohama: kupodivu rozdíl mezi chápáním rozdílu mezi muži a ženami. Představitelé dvou významných institutů rodinné terapie v Čechách se v tom až komicky liší. Zatímco Gjuričová s Kubičkou hlasitě vzdychají, když se příliš zdůrazňují rozdíly mezi pohlavími, Chvála s Trapkovou se ozývají, když se tento rozdíl stírá nebo popírá. Má to své důsledky. V bezpečí staré klášterní budovy se ale napětí uklidňovalo, kolega ze Slovenska dokonce konstatoval, jak dobře se zástupci tak rozdílných pojetí a institutů zde v Čechách „znášajú“. Mohli jsme si položit otázku, jak takový rozdíl u žáků stejné školy vznikl, když, jak se zdá, obě skupiny terapeutů mají ke svým přesvědčením dobré důvody. Dokonce není vyloučeno, že péče o oba póly této dichotomie je užitečná. Jak popírání rozdílu mezi ženami a muži, tak jeho přehánění a absolutizace může nést riziko do budoucnosti. Podobně je to s dalšími systémovými vlastnostmi rodiny jako celku, jako jsou vrozené a získané vztahy. Nechtěl bych ale zůstat u postmoderního vylhávání se z nemožnosti se rozhodnout mezi jednou a druhou kupkou sena, tím bych čtenáře nerad zdržoval od zábavnější činnosti. Zdá se mi však, že bychom se měli pokusit přijít tomu na kloub, protože zde možná stojíme před něčím důležitým. Ke komu se obrátit, když jak Petr Boš tak Honza Špitz, kteří by nám v tom mohli udělat jasno, tady už nejsou?

Docela nedávno jsem si všiml kratšího textu zastrčeného za hlavní statí v jedné ze dvou do češtiny přeložených knih Niklase Luhmanna Láska jako vášeň a Paradigm lost. (Prostor, 2002) V proslovu, nazvaném Ztráta paradigmatu, který napsal tento filosofující sociolog v r. 1989 při příležitosti předávání Hegelovy ceny, jsme našli možnou metapozici k nepřehlédnutelným rozdílům mezi motolským a libereckým pojetím rodiny a postojem k ní. Na začátku konference jsme pojmenovávali některá dilemata, která před námi při práci s rodinami leží. V literatuře můžeme najít doklady o tom, jaké důsledky si mohou odnést děti, jejichž rodiče pod vlivem hroutícího se partnerství své rodičovství nezvládli. Pod vlivem stále se opakujících příběhů rodin, kde diskvalifikující komunikace vylučuje tu strategii jednoho tu druhého pohlaví, nás láká zvolat, že to nebo ono je ŠPATNĚ, nebo naopak to či ono je DOBŘE. A pak nás může napadnout: „Neměli bychom to někomu říct?“ Asi jako když bydlíte v hotelu, kde teče voda, nebo hoří oheň na chodbě. Jenže! Tím se dostáváme do jiného systémového kódu, jak by řekl Luhmann. Binární kód dobrý/špatný je kód morálky a ne vědy. Té je vyhrazen kód pravda/nepravda. Ani u funkčních systémů a subsystémů nelze posuzovat dobro a zlo nýbrž jen funkčnost či nefunkčnost. U Luhmanna doslova: „Společnost diferencovaná do funkcionálních systémů musí tedy rezignovat na morální integraci. Současně s tím však zachovává komunikační praxi, v níž jsou lidé oslovováni jako celé osoby prostřednictvím určitého podmiňování úcty a neúcty. Tedy morální inkluze jako dřív, avšak bez morální integrace společenského systému. Co by k tomu ještě mohla říci etika?“ A hned pokračuje: „Empiricky vzato má morální komunikace blízko ke sporu, a tedy k násilí. Svým vyjadřováním úcty a neúcty vede k nadměrné angažovanosti zúčastněných.“ (s.192) V brilantní úvaze o etice na konci dvacátého století čistě z pozic systemické teorie najdeme beznadějné potvrzení reality: „A uprostřed vlny etiky na konci tohoto století znovu nikde nevidíme přiměřenou tematizaci tohoto problému, a tím méně pak hlediska, jež by byla přesvědčivá jako řešení či alespoň jako regulace.“ Možná proto se znovu poohlížíme po víře, zda tam by nebylo záchytných bodů při rozhodování o dobrém či zlém. Proto jsme také v našem programu v Hejnicích dali prostor páteru Rabanovi, a i když jeho přednáška velmi dobře zapadla do naší komunikace, přinesla prostor k různosti a pestrosti rodiny dekonstrukcí pojmu „Svaté rodiny“ jako rodiny originální, vždy zvláštní, není to zřejmě cesta, po které bychom se mohli dnes již vydat. Luhmann uvádí důvody, když popisuje historii vývoje etiky v posledních čtyřech stoletích v evropském kontextu. „Podle mnohých je doba kolem roku 1580 počátkem teologicky nezávislé morální teorie… po stu letech je staré schéma ctnost/neřest překódováno. … Pravá ctnost je jakožto prázdný pojem přenechána teologům. Protože teologie tento úkol teoreticky neřeší, nýbrž omezuje se na nabádání, nářky a spílání, další vývoj stagnuje. .. Sociální analýza se stává nezávislou na teologovi, jenž si osobuje nárok na to, že je s to zkoumat boha a poznávat jeho kritéria, a tím se stává nezávislou na vlastních pochybách, jež jsou s tímto nárokem spojeny.“ (s.188) To stojí za připomenutí, protože to byla právě ztráta Boha, mimo nás stojící autority disponující jasným kódem dobro/zlo s právem posledního soudu, co nás uvrhlo do pochybností. Proto asi bývala tak důležitá svědectví o přímém spojení s Nejvyšším, kolem kterých se šířila Pravda. Jenže- můžeme jim dnes ještě věřit?

Přidržíme-li se alespoň Luhmanna a nenecháme-li se jím zahnat do kouta jeho jízlivou poznámkou, že „ Vzhledem k této situaci je asi nejnaléhavějším úkolem etiky varovat před morálkou.“ (s.198), můžeme se kousek dál dočíst: „Přinejmenším bychom měli být s to očekávat, že etika se nebude jednoduše solidarizovat s dobrými stránkami morálky a na ty špatné zapomene, nýbrž že bude tematizovat morálku jako rozlišení, totiž rozlišení dobrého a špatného či dobrého a zlého. Pak se vzápětí ocitne před otázkou, kdy je dobré užívat tohoto rozlišení a kdy nikoli.“ Ale to by nás nemělo zklamat. Rodinná systemická terapie se jen tváří jako jednoduchá konverzační dovednost, v sobě však skrývá velmi nesnadno nabyté dovednosti. Jednou z nich je stranění všem a současně, dodáváme s Trapkovou, vědomí dobrého a zlého ve vztahu k celku. Ne však proto, abychom druhým kázali o morálce, tedy moralizovali, ale jako pouhý kompas, nástroj vhodný pro orientaci terapeuta. Tolik tedy reflexe na naši hlavu, opřená o klasika radikálního konstruktivizmu. Bylo moc užitečné uvědomit si, v duchu Luhmannovy teorie, že je důležité rozlišovat, který systémový kód zrovna používáme. Ale i bez této reflexe se terapeut, který se chce uživit, musí naučit neplést si terapii s moralizováním. Rodinnému terapeutovi, který toto rozlišování neučiní, by se případná prezentace morálního kódu významně pletla pod nohy: „Morální kód má v autopoiesi sociálních systémů důležitou funkci. Jeho pomocí jsou za jakékoliv události v systému činěny zodpovědnými jednotlivé osoby či instituce ( a ne kupř.systémové podmínky komunikace).“ Všichni dobře víme, jak snadno propadají členové rodiny pocitům viny už jen proto, že jsme je pozvali společně s nemocným členem. Jazyk rodinné terapie, způsob, jak klademe otázky, pomáhá vidět věci také jinak. Terapeut však proto nezapomíná, nebo by neměl zapomínat, že některé volby jsou z hlediska fungování celku lepší než jiné. Můžeme se tedy ptát na to, jak členům rodiny to či ono vyhovuje či jak jim to slouží. Pokud si to tak chtějí nechat, je to jejich volba a terapeut jim do toho nemá co mluvit, nechce-li přejít z kognitivního kódu ke kódu morálky. Měl by však mít představu rozlišení dobrého a špatného pro vlastní orientaci a věříme, že ji ve skutečnosti každý také má.

My například považujeme rozdíl mezi mužským a ženským typem promluv k dítěti za užitečný tedy funkční. V terapii se nám vyplácí tento rozdíl pozorovat, vyptávat se na něj, případně znovu jej v systému pomáhat konstituovat. To, pomocí jakých rozlišení tento rozdíl pozorujeme, jsme popsali už ve dvou knihách a nijak se s tím netajíme. Protože vnímáme, jak v celé Evropě je rozdíl mezi ženskou a mužskou kulturou smazáván, ozýváme se, kdykoli je příležitost. Motolský tým patrně dělá jiná rozlišení, která se jim vyplácejí. Třeba se setkává častěji s rodinami, kde je nápadná zkostnatělá tradiční rodinná struktura v čele s mužem. Pak bychom se neměli divit, že se jim nelíbí, když někdo rozdíl mezi muži a ženami znovu vyzdvihuje. Lze tedy očekávat, že ustanou spory o tom, která rozlišení v této věci jsou správnější? V to doufáme, ale „jazykem konstruktivistické epistemiologie systémově teoretického stylu: Museli bychom být s to pozorovat, pomocí jakých rozlišení pozorují pozorovatelé (např.motolští) a co nejsou s to vidět.“ (s.199) a vice versa. V praxi to znamená vzájemné ukazování způsobů, jakými pracujeme v atmosféře důvěry. A právě k tomu Hejnice slouží.

 

V Liberci 28.10.2008

 

Přečteno 2596 krát Naposledy změněno úterý, 21 březen 2017 17:25
MUDr. Vladislav Chvála

Vladislav Chvála je lékař, sexuolog, rodinný terapeut, psychosomatik.

Nejnovější od MUDr. Vladislav Chvála

You have no rights to post comments