Ozvěny Dne rodinné terapie 29.dubna 2014

Den rodinné terapie 29.dubna 2014 probíhal ve znamení metafory o rodinách, kde se biologické rodiny rozpadly a hledají své nové podoby. Organizátorky sáhly po obraze ženské ruční práce patchwork. Po celé dopoledne se v Lékařském domě skloňoval termín „patchworkové rodiny“. Po několikátém příspěvku mi ta metafora zprvu vtipná zmrtvěla, život těch složitých rodin z ní vyprchal, přestože některé příspěvky zvlášť dobře vystihovaly jejich lesk a bídu. Moje mysl automaticky plodila metafory nové, které by mohly tu první a pak jedna druhou odplavit, aby všechny dohromady lépe postihly drama, o které ve skutečnosti jde. Totiž transgenerační dynamiku vztahů vrozených a získaných, vlastních, polovlastních a nevlastních, která se poněkud vylila z břehů, má svou hlubokou minulost, transgeneračně se proměňuje a žije nejistotami do budoucna. Je náchylná plodit psychosomatické příznaky, které jsou známkou stagnace rodinného systému, rodina nemůže tam ani zpátky jako horolezec, kterému hrozí pád, rodině rozpad.

Metafora patchworku - přikrývky, která vzniká sešíváním zbytků látek po vzoru každý pes jiná ves, začala pracovat v mé hlavě jako něco nepatřičného. Přikrývka, ač měkký a esteticky úhledný, ale přeci jen plochý výrobek, něco jako koberec, kterým se přikrývá, nebo pod který se zametá něco podstatného, co se jaksi nehodí pro společenský konsenzus. Na diskusi, která by mohla reagovat bezprostředně na přednesené příspěvky, nebylo pamatováno. S odstupem už málokoho zajímala, po polední přestávce se vrátil jen zlomek posluchačů. V kruhu těch, kteří to přeci jen nevzdali, se mluvilo spoře, většina mlčela. Také se mi chtělo mlčet, ta metafora mi dávno nestačila. Š. Gjuričová a L. Brodová nabádaly jednostranně k tomu, abychom mluvili o situaci rodin, ve kterých žijí traumatizovaní rodiče a především děti po rozvodech a ztrátách, jen a jen pozitivně v obavě, abychom je ještě víc netraumatizovaly. Přinesly pro rodiny plné náhradních vztahů termín „bonusové rodiny“, jako by byly něčím navíc oproti těm jednoduše biologickým. Ani k tomu jsem se nemohla plně připojit.

Chápu, že to je v některých případech štěstí, když se do opuštěného rodičovského místa dostane otčím či dobrá macecha, ale už to slovo macecha upozorňuje na obtíže získaných vztahů oproti těm vrozeným. Získané nejsou samozřejmé a vždy jsou hlubinně mělčí a zranitelnější než ty vrozené. Musí se do nich mnohem víc investovat a to ještě s nejistým výsledkem a ze dvou stran. Přeci nejde o to, zda mluvíme s rodinami pozitivně nebo negativně, ale o to, jak bezpečnou atmosféru se podaří v terapeutické alianci vytvořit, aby bylo možné mluvit o bolestivých rozdílech. Nejen o tom, co nás spojuje, ale také o tom, co nás rozděluje. Kdo koho do nové rodiny počítá a kdo koho už ne, jak své vnitřní i vnější konflikty mohou rodiče a děti reflektovat a vyjasňovat, vyjednávat o nich co nejotevřeněji a nejpravdivěji, aby za ně nemusely hovořit symptomy.

Především dva příspěvky v tomto smyslu vynikaly. Mgr.T. Konrádová pracuje s dospívajícími dívkami ve výchovném ústavu a ve svém příspěvku přinesla živé svědectví o rodinách bez výjimky dysfunkčních. Svědčila o tom, jak nesnadné a často nemožné je, zaplnit opuštěná místa v síti vrozených vztahů novými známostmi. Rodinná terapie má jen velmi málo kontraindikací. Jedna z nejnápadnějších nastává, když není s kým pracovat, když je rodinný systém natolik rozpadlý, že základní životní funkce nezralého organizmu může zajišťovat už jen výchovná instituce, podobně jako inkubátor po předčasném porodu.

J. Tolimatová s J. Švecovou mě přivedly na myšlenku, že metafora patchworku není špatná. Ale použila bych ji pro něco jiného než pro rozmanitost vztahů po rozpadu biologických rodin, pro kterou, jak už jsem řekla, mi připadá příliš plochá a málo životná. Tolimanová se Švecovou předvedly výbornou práci s rodinou, kde měla matka tři děti se dvěma otci a po rozpadu druhého manželství přivedla do rodiny třetího partnera. Kolegyně a další jejich kolegové pracovali v týmu a spojili se, řekla bych, v účinný patchwork psychoterapeutických přístupů. Plochost příměru mi tady nejen nevadí, ale naopak mi připadá přiměřená vzhledem k realitě. Psychoterapeutický tým se s rodinou setkává na omezenou a co nejkratší dobu, nemá s ní společnou minulost a nebude s rodinou žít ani v budoucnosti. V přítomnosti dopomáhá rodině propojovat složitou a často traumatickou minulost s budoucností a nadějí, že se rány budou čistě zacelovat a dluhy doplňovat.

Tolimanová pracovala rodinně terapeuticky v mužsko-ženském páru s kolegou a Švecová s jiným kolegou vytvořili druhý mužsko-ženský pár, aby vedli dětskou skupinu, do které bylo zařazeno prostřední z dětí s bolestmi břicha a pro neschopnost chodit pravidelně do školy. Terapeutické intervence působily ze dvou stran generační hranice. Podstatné bylo, že terapeuti reflektovali a respektovali vrozenou rodinnou strukturu a tím také systémové síly, které pracují v rodinném nevědomí. Takže rodina mohla začít účinněji a také pravdivěji využívat potencí vlastních (vrozených) vztahů, jak jen to šlo, a současně fakticky i emočně uvolňovat místo novému příchozímu tak, aby se v otcovském místě dětí nepletl nejstarší syn. Podařilo se, že se začal stýkat s vlastním otcem a „otcovskou“odpovědnost přenechal dospělým mužům. Rodinní terapeuti přešli v určité fázi terapie od rodinné k párové terapii matky a jejího třetího partnera a v dětské skupině se paralelně vyvíjel vstřícnější emoční vztah prostředního dítěte, nositele příznaků, k náhradní otcovské figuře. Propojení terapeutů v jednom týmu zajišťovalo konzistenci tohoto složeného – patchworkového - vývoje rodiny k větší pravdivosti rodinné struktury, mizela popírání faktického stavu vztahů. Švecová uzavřela společný příspěvek případnou citací A. Hogenové: „Pravdu je třeba ztělesňovat.“

Na závěr děkuji všem, kteří na Dni rodinné terapie v Lékařském domě vystoupili a přiměli mě k těmto úvahám.